PAMÁTNÍK LIDICE

Minulý týden jsem se byla podívat v Lidicích. Je třeba hned od začátku připomenout jeden fakt. A sice, že Lidice nebyly jedinou obcí v dějinách této země, která byla vyhlazena, zničena, spálena a obyvatelstvo povražděno, případně jejich návrat byl nežádoucí. Těch obcí či měst byla celá řada a samozřejmě, lidé se často přou o to, kde bylo napácháno více škody, a zda se to vůbec za zničení dá považovat. Také jsem slyšela názory, že je zapotřebí zhodnotit, zda si za to obyvatelé opravdu mohli sami. Tedy, pokud skutečně nějaká obec pomáhala členům odboje nebo partyzánům, tak se pak nemůžou čemu divit. V samotném závěru druhé světové války bylo zničeno skoro deset obcí! Z nich asi nejznámější jsou Vavřákovy paseky, Ploština či Javoříčko.

Co se Protektorátu Čechy a Morava týče, tak Lidice byly první takovou obcí, kterou nacisté kompletně vyhladili. A také úzká provázanost s další historickou událostí, totiž atentátem na Heydricha, z ní udělalo obci, kterou tehdy znal skoro celý svět. Na památku toho, co se v Lidicích stalo, bylo dokonce několik měst v cizině pojmenováno symbolicky "Lidice". Na základě provedeného atentátu na Heydricha byl odvolán podpis na mnichovské dohodě. Československo díky tomu stanulo po válce na straně vítězů a už v Anglii Edvard Beneš vyhlásil program "Lidice shall live", tedy "Lidice budou žít". Tím, kdo tento program navrhl byl sir Barnett Stross. Tento Angličan dal podnět k založení Lidice shall live a zasadil se o to, aby byl založen památník v Lidicích. Sehnal dokonce i finanční prostředky na to, aby se přeživším lidickým ženám, které se neměly kam a ke komu po válce vrátit, postavily nové domy, kde by mohly žít. Netušily, že jejich manželé, synové a bratři byli postříleni u Horákova statku. Netušily, že obec byla vyhlazena a ženy nevěděly, že většinu jejich dětí nacisté zplynovaly. Stross se také zasloužil o vybudování Růžového sadu v Lidicích a speciálně pro něj nechal přivést ty nejkrásnější a nejvzácnější růže. Jeho portrét je dodnes k vidění v Lidické galerii.

Příběh Lidic šokoval svou krutostí a také mnohé inspiroval k bádání. Od té doby byla napsána řada knih, bylo natočeno několik filmů a také vznikly televizní dokumenty, nebo se malovaly obrazy a tvořily sochy. Řada badatelů se snažila zjistit, jaký byl osud lidických dětí a usilovně po nich pátrali. Snažili se dohledat příběhy, které nebyly známé a nebo se o nich vědělo jen málo. Ať už jde o Stanislava Mottla, kterého fascinoval příběh třiceti „terezínských“ hrobařů, tedy mužů, kteří museli vykopat hrob pro lidické muže, natolik, že se je snažil vypátrat a identifikovat. Nebo o Zdeňka Mahlera, který vydal knihu "Muž, který přežil Lidice". Vypráví zde příběh Františka Seidla (ovšem jméno je upraveno na Františka Šímu), který se ocitl na pokraji války ve vězení za vraždu svého syna. Byl mu vyměřen trest odnětí svobody v délce čtyř let a do Lidic se vrátil až po vyhlazení obce. Právě tento motiv pak inspiroval filmaře a režiséra Petra Nikolajeva k natočení filmu Lidice v roce 2011. Ačkoliv je pravda, že původní název knihy by filmu slušel víc. Dokonce přímo v muzeu si můžete všimnout modelu Lidic, za kterým je plakát z filmu Lidice s podpisem herce Karla Rodena.

Zdroj: http://www.imdb.com/title/tt1754123/mediaviewer/rm3616520192

O PAMÁTNÍKU 

Těžko říci, kdy vlastně památník začal vznikat. Krátce po vyhlazení celé obce se totiž objevilo několik lidí, kteří měli tu odvahu a do těchto míst, tedy na louku, kde bylo pusto, donést květiny a vzpomenout na osud obce. Podle rozkazu mělo být jméno obce vymazáno a Lidice zničeny.

Ví se, že památník se začal probouzet k životu po druhé světové válce. Lidické ženy se vrátily do míst, kde stávala jejich obec a na místo pochopitelně přijela si sestava politických funkcionářů, kteří zde hovořili o nutnosti potrestat všechny, kteří se na tomto masakru a zničení nejenom obce, ale také lidských životů podíleli. Zároveň začala výstavba nové obce Lidice. Pro tu se začalo budovat několik domů a také muzeum.

CO PŘEDCHÁZELO ZNIČENÍ LIDIC?

Část československých politiků v Londýně věděla velmi dobře, že pokud se provede atentát na Heydricha, tak přijdou kruté následky. Bylo jasné, že nastanou popravy a bylo jasno, že se to také vůbec nemusí podařit. Je třeba připomenout, že do té chvíle se zatím žádný z atentátů na tak vysoké politické činitele nacistického Německa nepodařil. Koncem května se atentát uskutečnil a nepodařil. Heydrich žije, hlásí radiopřijímač. Taková situace vůbec nebyla příjemná ani pro jednu stranu a českoslovenští politici byli v pasti. Němci poměrně brzy zjistili, že jde o parašutisty, kteří byli vycvičeni v Anglii. Dokonce už o některých docela dlouhou dobu věděli a byli jim na stopě. Pak přišlo ale něco s tím se nepočítalo.

Začal červen a situace se komplikovala čím dál tím víc. Začalo se popravovat a parašutisté se začali bát jenom o sebe, ale  především o druhé. Každým dnem, kdy nacisté nebyli úspěšní při lovu na parašutisty a atentátníky se popravovalo. Všude si bylo možno přečíst a slyšet, kdo byl popraven. Parašutistům bylo jasné, že zklamali. Nezabili Heydricha, ohrozili odboj, vlastní rodiny, rodiny u kterých se schovávali a také životy dalších lidí, kteří byli popraveni. Začátkem června přišla zpráva, na kterou ukrytí parašutisté tak dlouhou čekali. Heydrich v nemocnici na následky atentátu zemřel. To byla pro parašutisty uklidňující zpráva, protože misi splnili, tedy alespoň výsadek skupiny Anthropoid.

Pro nacisty to vůbec nebyla dobrá zpráva a bylo jasné, že přijde krutá msta. Bylo zapotřebí zničit a zabít všechny, kteří k atentátu přispěli a nebo ho schvalují. Den předtím, než se tak stalo přišla záminka v podobě dopisu, který byl doručen jedné dělnici. Ona dívka si bláhově myslela, že pomohla jednomu z atentátníků na Heydricha Josefu Horákovi, když vyřídila vzkaz, že onen parašutista je v pořádku a zdráv. Nacisté začali zuřivě pátrat po obci Lidice (nejdřív si jí ovšem spletli s Liticemi), kde žil před válkou jakýsi Horák. Brzy ji našli a provedli důkladné domovní prohlídky a příslušníky rodiny zatkli. Nenašlo se ovšem nic, a tak o tom sepsali důkladnou zprávu. Po Heydrichově smrti to byla nejbližší stopa ke mstě. Bylo jasné, že atentát provedli parašutisté vycvičení v Londýně a bylo jasné, že Horák a jeho přítel Stříbrný z Lidic v Anglii jsou a dokonce jsou to také letci. Bylo tak jasné, že lepší záminku nacisté mít nemohou a "bližšího nepřítele" také ne. Nikdo totiž nemohl s určitostí říci, že ani Horák ani Stříbrný se na přípravě atentátu nepodíleli. Osud Lidic se tak naplnil 10. června 1942, jak připomíná sousední ulice a kdy poslední obyvatel Lidic obci opustil a víckrát se do ní už nevrátil.

SIR BARNETT STROSS

Barnett Stross byl britský politik, který pocházel z polské židovské rodiny. Postupně se vypracoval na velmi váženého občana Velké Británie. Když se dozvěděl o tom, co nacisté provádějí v Evropě, byl jednoznačně na straně Velké Británie a podporoval zásah proti nacismu. Velmi ho zasáhl osud Lidic. Dokonce až natolik, že jednal s Edvardem Benešem o pomoci pro toto místo. Nesouhlasil s tím, že by jméno obce mělo být vymazáno z map a rozhodl se, že zkusí pomoci, jak bude moci. Zjistil si, že Lidice byly obcí, kde se podstatná většina obyvatel živila hornictvím. On sám byl mimochodem doktorem, který se snažil vymyslet způsob, jak vyléčit plíce horníků, kteří trpěli často na závažné nemoci plic. A tak se snažil strhnout anglické horníky na svou stranu, aby Lidicím pomohli. Ve městečku Stoke-on-Trent mezi Birnighamem a Manchesterem se snažil přemluvit horníky, aby podpořili jeho úmysl a ukázat nacistickému Německu, že to, že Lidice zničili neznamená, že nemohou být obnoveny. Podporu nakonec našel a pomohl mu i Edvard Beneš, bývalý prezident předválečného Československa. Spolu tak vyhlásili program Lidice shall live a věřili, že jednou se uskuteční. Snažili se připomínat, co se v této obci stalo.

Je třeba říci, že se jim to velice dobře dařilo. Pravidelně se setkávali a den výročí vyhlazení obce byl dnem pietním. Vznikaly další výbory na pomoc, byly vydávány knihy a ještě během války byl o Lidicích dokonce natočen v Anglii film "Umlčená vesnice". V Anglii pak začali také pracovat na sepisování všech činů nacistického Německa proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava.

Když válka skončila dostal sir Barnett Stross možnost vidět Lidice a setkat se s lidmi, kteří Lidice přežili. 10. června 1945 bylo v Lidicích na manifestaci oznámeno, že Lidice se vybudují znovu. Sir Barnett Stross výrazně pomohl s finanční stránkou celé věci. Nejenom s tím, že byl vybudován památník, ale také se zasadil o to, aby lidické ženy měly nové domy. Nový domov, kde budou moci bydlet, když během války o ten svůj přišly. Stross byl nakonec vyznamenán Řádem Bílého lva a snažil se i nadále pomáhat Československu. Jeho snaha neustala ani po únoru 48. V době, kdy řada lidí třela bídu s nouzí a fungoval zde příděl na potravinové lístky přišel s nápadem vybudovat sad plní růží. I když politická situace nebyla velmi příhodná pro takový čin, podařil se prosadit a Stross nechal dovést z Anglie ty nejkrásnější růže. Jedině a pouze pro Lidice.

Sám Stross se do Lidic vracel a navštívil je několikrát. Přispěl velmi značně k jejich novému životu a hlavní alej dnes nese jeho jméno. Vždy si všímal toho, co se v Československu děje. Sir Barnett Stross zemřel v roce 1967. Bylo to v době, kdy se snažil shromažďovat umělecká díla od umělců ze všech koutů světa do Lidické galerie.

LIDICE ANEB CO KDE STÁLO

Pokud do Lidic zavítáte, tak si jistě půjdete obhlédnout místa, kde se obec původně rozkládala a kde dnes naleznete jenom trávník a stromy. Brzy nastane první problém a začnete řešit, kde stál který dům a proč ten dům byl tak významný. 

Letošní rok byl poměrně vděčný na popisky, které byly do Lidic nově přidány. Takže víte, kde byli postříleni lidičtí muži a kde leží. Víte, kde stál přibližně Horákův statek, najdete bez problémů kostel svatého Martina, lidickou školu a hřbitov. Toť vše. Je pravda, že je to dost málo a chtělo by to přidat. Když už ne nic jiného, tak by byla hezká alespoň instalace venkovních tabulí s tím, jaký dům zde stál, co se stalo s majiteli, případně obrázek, jak dům vypadal.

Uvidíte, že je zde i památný strom tzv. Lidická hrušeň, ale nedozvíte se, proč je památná. Nevíte tak, že to byl jediný strom, který zde zůstal a "přežil" vyhlazení obce. Často se o ní hovoří jako o "němé svědkyni" toho, co se v Lidicích odehrálo.

MUZEUM

V aleji je umístěno i muzeum. Pokud do něj zavítáte, tak budete možná drobet zklamáni. Nejdříve vás čeká kratičké video, ze kterého nepoznáte všechny příčiny, které vedly k vyhlazení obce Lidice u Kladna. Po zhlédnutí filmu, který má tak cca 10 minut můžete projít dveřmi do další místnosti. Zde se nachází cedule z Lidic, dveře od kostela svatého Martina v Lidicích, fotografie z Lidic a další drobnosti, které patřily obyvatelům obce Lidice. Zajímavostí je určitě seznam fotografií téměř všech obyvatel Lidic. A to jak mužů, tak dětí a samozřejmě i žen. Vidíte tak prakticky kompletní obyvatele Lidic a jejich jména. Můžete zde zhlédnout několik videí, promítají se zde fotografie. Část věnována lidickým dětem vás uvítá hlasem dítěte, které čte dopis domů. Jde o čtení ze skutečných dopisů, které děti psali domů rodičům, protože nevěděly, co se s rodiči stalo. Na konci výstavy je pak drobný koutek, kde jsou umístěny fotografie žen z Lidic. Zároveň zde můžete vidět dokument o lidických ženách a přeživších dětech. Muzeum je koncipováno tak, že je zde spousta audiovizuálních prvků, které s vaším duševním klidem jednoznačně pohnou. Místnost je tmavá a osvětleny jsou jenom ty části, které je zapotřebí, aby návštěvník viděl.

Přímo naproti muzeu vás mohou lákat otevřené dveře do místnosti "pod tribunou". Tato jedna místnost se věnuje převážně druhé světové válce. Jsou zde umístěny tabule, které mapují její průběh a boj proti nacistickému Německu. Problémem je ale skutečnost, že text na tabulích není v češtině.

Pod alejí máte ještě možnost vidět další výstavu. Jde o výstavu, která pojednává o koncentračních táborech a zároveň zde jsou ve vitríně k vidění i dokumenty, které jsou spjaty s historií Lidic. 

 

LIDICKÁ GALERIE

Pokud zavítáte do lidického muzea a zaplatíte si vstupenku, tak získáte možnost navštívit i Lidickou galerii. Ta se nachází pár set metrů od pietního území. Cestou k ní se můžete projít ulicí 10. června 1942 a můžete cestou vidět novou zástavbu Lidic a domy, které byly vystavěny pro lidické ženy. Lidická galerie byla původně postavena pro zcela jiný účel. Jednalo se o kulturní dům, s jehož stavbou se začalo v roce 1957. Deset let poté přišel sir Barnett Stross s nápadem, že by bylo hezké shromáždit sbírku umění, která bude darována Lidicím. Oslovil tak umělce z celého světa a výsledkem je bohatá Lidická galerie čítající velké množství uměleckých děl. O rok později obohatil galerii o sbírku německého umění René Block. Zvláštní na tom bylo to, že se jednalo o soubor umění jak umělců z východního, tak ze západního Německa. Mimochodem René Block spolupracuje s Lidickou galerií dodnes.

V přízemí Lidické galerie pak uvidíte stálou expozici včetně portrétu samotného Barnetta Strosse. Galerií vás provedou zasvěcené pracovnice, které jsou velice milé a snaží se návštěvníkům vše vysvětlit a ukázat. Je zde vidět, že mají radost z návštěvníků. Přeci jenom sbírka moderního umění ukazuje další a zcela jiný život Lidic, který většinu lidí nezajímá tolik jako samotné pietní území.

LIDICE? ČASOVÁ OSA!

Zajímavé je, že pokud se vydáte na návštěvu do Lidic, tak si můžete projít život této obce téměř po časové ose a událostech. Začnete u pietního území, na kterém stále původní obec Lidice. Pak se podíváte k aleji, která byla vystavěna po válce a projdete si muzeum. Pak můžete jít rovně  přes "nové" Lidice ulicí 10. června 1942. Prohlédnete si zde domečky, které byly postaveny pro lidické ženy. Na konci ulice pak uvidíte Lidickou galerii se sbírkou umění, která by se dala považovat za moderní etapu Lidic a prohlédnout si zbytek nynější zástavby.  

PIETNÍ ÚCTA NEBO BEZOHLEDNOST NÁVŠTĚVNÍKŮ? 

Už na začátku si můžete všude přečíst tabule s nápisem, že se jedná o čistě pietní území a prosbu na návštěvníky, aby to respektovali. Je tak samozřejmé, že se projdete po hlavní cestičce až k hřbitovu a pak zpět k aleji. K mému šoku jsem za tu dobu zaregistrovala několik rodin s dětmi, kteří nedbali na cestičku, ale běželi přímo po trávníku a křičeli na sebe. U hřbitova se pak objevila další skupinka lidí s několika psi a malými dětmi a pochopitelně, ani jeden pes nebyl na vodítku a volně si pobíhali po pietním území. Děti opět křičely, smály se, psi pobíhali kolem. Absolutně nikoho nezajímala pieta, protože proč?

Bylo dost znát, že někteří si snad ani neuvědomují, co se zde událo a dost mě překvapilo i to, když jsem viděla nakousnutou a odhozenou hrušku, která se válela nedalo památné lidické hrušky.
Problémem je, že právě kvůli tomu, aby se to nikdy nedělo se konají všechny pietní akce, stojí zde památník a ti, kteří přežili o tom vypráví. Cílem nacistů bylo tuto obec zničit a to tak, aby se zapomenulo, že tu nějaká obec kdysi stála. Dokonce se bavili tím, že místo obce s domy, zde bude pole s kukuřicí. Všichni zapomenou a to bude právě ta pravá odplata! Je smutné, že i když se spousta lidí snaží, nacisté si svůj sen splnili, akorát na kukuřici nedošlo. 

ŘÍJEN 2016 V PRAZE

Nelze tomu uniknout, je to všude, ze všech stran to útočí. Oč jde v kauze Brady? A proč se tolik lidí bouří kolem předání státních vyznamenání ku příležitosti oslav 28. října na Pražském hradě? Jde skutečně o morální hodnoty nebo pouze společenskou hysterii a strach z něčeho co může, ale nemusí přijít? Kdo vlastně mluví pravdu a kdo lže? 

CO TOMU VŠEMU PŘEDCHÁZELO? 

Už v březnu vypukly poměrně veliké nepokoje kvůli příjezdu představitelů Čínské lidové republiky do Prahy. Skutečnost, že tuto schůzku viděl jako svůj společenský úspěch prezident Zeman, se nikomu nelíbila. Nicméně už dávno před tím, než prezident Zeman vyhrál volby, mluvila část představitelů kabinetu Petra Nečase na Žofínském fóru v roce 2012 o nutnosti obracet ekonomiku státu na východ. V té době Evropa ještě stále žila finanční krizí a představitelům tehdejší vlády přišlo rozumné obchodovat s tou částí světa, které se krize dotkla minimálně, a kde je dobrá možnost expanze na místním trhu. Není tak tajemstvím, že poměrně brzy se začalo uvažovat o Asii. Tato koncepce vlády se časem ukázala jako poměrně dobrá a začaly se tak dojednávat nové lepší vztahy. Odměnou za to měla být lepší ekonomika našeho státu, která by se mohla výrazně zlepšit.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/foto.aspx?r=ln_domov&foto1=GIB624649_133012_3256996.jpg

Miloš Zeman už dříve věřil v sílu této mocnosti a v to, že by mohla tomuto státu vylepšit jeho hospodářskou situaci. Celkem brzy se začalo na vztazích s Čínou pracovat a všemožně je vylepšovat. Vrcholem toho, mělo být dojednání spolupráce Čínské lidové republiky s Českou republikou. Na podzim v roce 2015 tak došlo k tomu, že čínská společnost CEFC China Energy zakoupila fotbalový klub Slavia Praha. V březnu 2016 pak došlo k tomu, že některé významné české firmy spolu s představiteli českého státu podepsali smlouvu o spolupráci České a Čínské lidové republiky. Samozřejmostí bylo, že se čínským partnerům nebude připomínat porušování lidských práv, protože se jedná o záležitosti Čínské lidové republiky a nikoliv České republiky. Řada občanů na toto reagovala velmi negativně a jako důkaz svého nesouhlasu se vyvěšovaly tibetské vlajky na podporu Tibetu, který si Čína přisvojila.

ODKAZ HAVLA JAKO ŠTÍT

Není tajemstvím, že kdyby ještě Václav Havel žil, tak by letos 5. října oslavil své osmdesáté narozeniny. Řada umělců i divadel k tomuto připojila zmínkou nebo výstavou nebo představením nebo čímkoliv jiným. Podstatné bylo jedno, a sice připomenout ho za každou cenu! Je jedno jak! A tak ještě s předstihem v září (asi jako dárek k narozeninám pro zesnulého prezidenta) se piazzetta u Národního divadla pojmenovala právě po něm. Zcela nelogicky tak oficiální název zní nikoliv piazzetta u Národního divadla, ale náměstí Václava Havla. 

Zdroj: https://www.novinky.cz/domaci/416511-praha-ma-namesti-vaclava-havla.html

Iniciátorem toho všeho bylo Národní divadlo, které se v současnosti zřejmě stává jakýmsi nositelem osvícenského rozumu, a proto navrhlo vyhlásit prostor mezi budovami Národního divadla za oficiální náměstí a ještě ke všemu Václava Havla. Možná má Václav Havel štěstí, že se toho nedožil, protože uctít památku bývalého prezidenta tím, že ponese jeho název letiště, když se všeobecně ví, že létání nesnášel a náměstí, které náměstím není, je víc než smutné. Bohužel, právě mrtvý, který se bránit nemůže se stal jakýmsi hlavním terčem, za kterým se chovávají všichni ti, kteří odmítají veřejně vystoupit proti tomu, co se jim nelíbí a tvrdí, že časy, kdy vládl prezident Havel byly lepší. Kdo tu dobu pamatuje tak ovšem ví, že proti Václavu Havlovi se brojilo prakticky stejně, jako proti Václavu Klausovi, nebo vůči současnému prezidentovi. Jediný rozdíl byl v tom, že Václav Havel si výtržností užil již dost v mládí, a tak byl rád za slušné jednání a celkový diplomatický klid. Což se nedá říci o jeho nástupcích, kteří klidně hodlají jít proti všem a využít všech právník kliček, aby v reprezentativní funkci prezidenta mohli alespoň nějakou politickou moc mít. Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman se totiž v politice orientují poměrně zdatně. Vypracovali se z řadových politiků na prezidenty a vědí, že o moc se musí bojovat. A kdo jí bude mít, ten může vládnout a prosadit, co slíbil při volbách nebo projevech. Bohužel, většině lidí je toto chování cizí, ačkoliv pro politiky je to chování naprosto typické, jinak by v takové přesile skoro tří set členů parlamentu nedokázali prosadit nic z volebního programu.

PŘÍJEZD DALAJLAMY

Aby toho na mrtvého prezidenta nebylo málo, tak se přidala další akce, pro kterou měl být štítem. Nikdy nebylo tajemstvím, že Václav Havel neměl komunistický režim a především jeho představitele v lásce. Bylo to dáno už dětstvím, neboť patřil k té "lepší" společnosti na kterou se mělo po únoru 1948 zapomenout. Po svém zvolení si velmi oblíbil tibetského duchovního vůdce dalajlamu. Měli cosi společného a především je sbližoval i názor na komunismus. Dalajlama byl nucen opustit Tibet a svůj lid a Havel si za své názory musel pobýt ve věznici. Oba dva se stali představiteli svého státu a vídali se s nejvyššími mocenskými špičkami tehdejší doby a samozřejmě, i doba tomu přála. Když se pak stal Václav Havel spoluzakladatelem Fora 2000, byl dalajlama ochotný se v této organizaci podílet svým názorem na to, kam svět míří krátce před rokem 2000. Postupně se množství členů rozšiřovalo a akce se stala jakýmsi symbolem. Konala se vcelku pravidelně na podzim v Praze, kdy se její členové sešli a diskutovali o otázkách svobody.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/foto.aspxr=ln_domov&c=A161021_172506_ln_domov_mpr&foto=JKO66b567_085903_2567780.jpg

Představitelé Fora 2000, kteří plánovali, jak bude dvacátá konference Fora vypadat, přišli k logickým závěrem, že pokud by někdo určitě neměl chybět, tak by to měl být právě duchovní vůdce Tibetu. Už v červnu 2016 se začaly objevovat první zprávy o tom, že Jeho Svatost dalajlama do Prahy skutečně dorazí a že jsou v prodeji lístky na jeho přednášku, která se uskuteční v Lucerně. Bylo nepsaným pravidlem, že dosud se všechny konference Fora 2000 konaly na Žofíně a že představitele Fora přivítali také představitelé vlády. Letos se ani jedno z toho nechystalo. Nakonec se k setkání s dalajlamou odhodlali pouze dva ministři - Daniel Herman a Pavel Bělobrádek. Z plánovaného Žofína zbyla Lucerna. Forum 2000 si navíc připravilo pro stařičkého muže možnost promluvit k lidem u sochy T. G. Masaryka. Že se zde vůbec nemyslelo na pohodlí starého muže, ale především o snahu vytočit do běla Správu Pražského hradu bylo všem jasné, avšak k tak vzácnému hostu nekorektní. Nakonec Správa pražského hradu tento plán překazila a odmítla toto rozhodnutí komentovat. Místo toho dalajlama pozdravil své nadšence, kteří toužili legendární postavu vidět, kousek od Hradu, a to v poměrně veliké zimě a u transparentu na kterém byl s Václavem Havlem a jasným protičínským vzkazem (tedy i protizemanovským). Nakonec se organizátoři smilovali a donesli dalajlamovi něco na zahřátí a křeslo.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/foto.aspx?r=ln_domov&c=A161020_163751_ln_domov_sij&foto=ELE66b14e_152854_8208003.jpg

Aby bylo poslání příjezdu dalajlamy ještě čitelnější, nechali organizátoři zazpívat i Lenku Dusilovou. Je to s podivem, protože právě Lenka Dusilová by měla v zájmu své cti takovéto akce vynechávat. Chápu její snahu vyjádřit svůj názor na nespokojenost ve společnosti, ovšem to, jakým způsobem to provedla na vyhlášení cen Anděl bylo naprosto nešťastné a jí nedůstojné. V českých dějinách je legendární věta Jana Palacha, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Lenka Dusilová ovšem bojovat nechtěla a nechce. Kdyby ano, tak bude proti prezidentovi republiky bojovat jeho vlastní zbraní, tedy hovořením z vlastní hlavy a bez pomocných papírků. Miloš Zeman je známý tím, že je schopen sice velmi pomalu, ale přeci jen hovořit bez nutnosti člení textu z papíru. Lenka Dusilová neměla ani tolik odvahy, aby se postavila před publikum a řekla jim něco sama, od srdce, tak jak to jako člověk a jako umělkyně cítí. Aby řekla, co jí vadí, aby to řekla v klidu do kamer a srozumitelně. Aby zdůraznila, proč to říká a co by byla ráda, aby se změnilo a jak to navrhuje změnit. Chybělo tam to, co je v takovém případě bezpodmínečně nutné. Přijít, postavit se před publikum, udržovat oční kontakt a říci, co chci říct a proč to vlastně říkám. Nikoliv pobíhat sem a tam a číst text papírku, bez kontaktu s lidmi. O to víc překvapilo, že jednou ze zpěvaček byla právě ona.

Zdroj: http://www.blesk.cz/galerie/celebrity-ceske-celebrity/576974/slavni-prisli-privitat-dalajlamu-jeho-svatost-pohladila-anetu-langerovou-po-hlave?foto=1

Uvítání dalajlamy nebylo vůbec důstojné, a to ani ze strany vlády a prezidenta a ani ze strany Fora 2000. Bylo jasně vidět, že protizemanovské křídlo hledá svého leadera a nemůže ho nalézt. Proto se tak trochu konají snahy přiživit se na všem, co je antikomunistické - Masaryk, Havel, dalajlama. Je zde ale otázka, kde je rozum a lidskost. Doba se totiž změnila a mění se vše a nelze stavět na odkazu lidí, kteří už nikoho vést nemohou, protože zemřeli. Paradoxně se tak totiž ničí jejich památka a úcta k nim, která ještě v lidech zůstala. Každý si totiž pak zase řekne: "Ježíš, už zase ten Havel."

KAUZA BRADY

Dalajlama odjel a nastal rozruch. Jedna část obyvatel byla pobouřena chováním premiéra Sobotky a ústavních činitelů k odkazu Václava Havla a další nechápala ten humbuk. Je pravda, že Bohumil Sobotka se snažil tou dobou vzpamatovat z debaklu ve volbách a bylo mu jasné, že židle pod ním se nebezpečně naklání. Úspěch, kterým se častoval opadal a on si nemohl dovolit další riskantní kroky, pokud by chtěl ve svém úřadu vydržet do řádných voleb do poslanecké sněmovny. Kdyby už o nic jiného, tak jde především o skutečnost, že vládnout od řádných voleb do řádných voleb bez sesazení je v současnosti prakticky unikát!

Mezitím začalo obdivování ministrů Daniela Hermana a Pavla Bělobrádka, že jako jediní našli v sobě odvahu se s dalajlamou pozdravit. Je to zvláštní, protože dalajlama nefiguruje na žádném seznamu osob, které se do republiky nesmí dostat a tak setkání s ním není ničím zvláštním. Netrvalo dlouho a oba politici zjistili, že to byl výborný krok a začali o setkání s Jeho Svatostí ochotně vyprávět. Pak ovšem přišla zásadní zpráva, že strýc Daniela Hermana Jiří Brady kvůli činu svého synovce nedostane státní vyznamenání u příležitosti svátku 28. října. Nastala poměrně veliká mediální přetahovaná mezi Pražským Hradem, ministrem kultury Danielem Hermanem a Jiřím Bradym o to, kdo mluví pravdu a kdo lže.

Zdroj: http://svobodneforum.cz/cenzura-prima-neodvysilala-show-jana-krause-s-jirim-bradym-ovcacek-se-smeje/

Daniel Herman tvrdí, že mu bylo vyhrožováno, že pokud se setká s dalajlamou, Brady vyznamenání nedostane. Brady tvrdil, že mu volal šéf protokolu Forejt a řekl, že se má dostavit na Pražský hrad a dostane vyznamenání. Hrad ovšem tvrdil, že to je nesmysl, protože pak Brady má občanství jak České republiky, tak Kanady a kvůli tomu by byl zapotřebí i souhlas kanadských úřadů. Zbytek ovšem tvrdí, že to jenom záminka, protože ve skutečnosti nejde o kanadské úřady, ale šlo o to, zda se Herman s dalajlamou skutečně setká. Mezitím se začalo s obvoláváním některých, kteří také vyznamenání mají dostat, s dotazem, zda jim byla zaslána pozvánka nebo jim někdo telefonoval. Všichni potvrdili, že jim tato zpráva o tom, že budou oceněni byla zatelefována. Jiří Brady pak prohlásil, že by vyznamenání nepřebral ani kdyby ho získal. Místo toho získal celou řadu jiných ocenění a řekl, že mu toto jako ocenění jeho práce stačí. Zbytek národa pak začal řešit, kdo je vlastně Jiří Brady, protože ho zde nikdo nezná a má dostat státní vyznamenání České republiky. Spíš než Jiří Brady je totiž známa jeho sestra Hana. A to především díky knize "Hanin kufřík" a také dokumentu, který o ní pojednával.

PROHLÁŠENÍ ČTYŘ

K všeobecnému znepokojení se přidala i zmínka o tom, že čínská velvyslankyně byla velmi nespokojená s tím, co se v České republice děje a především návštěvou dalajlamy. Někteří přímo hovoří o ostrém vydírání. Čím konkrétně ale měla velvyslankyně vydírat, už tolik známo není. Většina lidí už tomuto tvrzení přestávala pomalu věřit, protože nebylo dne, kdyby nepřišla nějaká nová historka, která by situaci ještě víc vyhrotila, nakonec ovšem přišlo nečekané rozuzlení.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/foto.aspx?r=ln_domov&foto1=MSL5f86cd_SIN1074_CHINA_CZECHREPUBLIC_1126_11.JPG

18. října 2016 bylo učiněno tzv. Prohlášení nejvyšších ústavních činitelů České republiky (tedy prezidenta, premiéra, předsedy Senátu a předsedy Poslanecké sněmovny). Toto prohlášení není dlouhé a bylo dokonce vyvěšeno i na webu Správy Pražského hradu. Jde především o oficiální vyznání loajality České republiky k Čínské lidové republice a přislíbení ke splnění partnerských závazků mezi oběma zeměmi. Dále se zde hovoří o tom, že chování několika členů vlády nemá vliv na dlouhodobou spolupráci s Čínou. Není tajemstvím, že čínské velvyslanectví si tohoto kroku velmi považovalo a minimálně rozepře mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou se uklidnily. Nebo tak se to alespoň mělo zdát.

KROMĚŘÍŽSKÁ VÝZVA

Toto prohlášení vyvolalo vlnu nevole a odporu u občanů. Na základě tohoto dokumentu vznikla iniciativa, která si říká "Kroměřížská výzva", která také učinila prohlášení. A ačkoliv předchozí i následné prohlášení byly spíše trapnou záležitostí, zde začalo přituhovat. Je jasně vidět, že iniciátoři této výzvy se v zákonech vyznají a vyzvali svým dopisem ke svolání obou komor Parlamentu České republiky. Žádají prošetření předešlého prohlášení nejvyšších ústavních činitelů, které podle nich odporuje Ústavě České republiky a také chtějí vysvětlení k vyjádření loajality k Číně. K tomuto svému prohlášení dokonce připravili i výzvu, pro kterou shánějí podpisy. Aby se nějakou výzvou či peticí začal Parlament zabývat, je zapotřebí nasbírat alespoň 10 000 hlasů. Kroměřížská výzva jich doposud má přes 9 500.  

Zdroj: https://twitter.com/kromerizska

JAK "UMĚLCI" DÁVAJÍ NAJEVO SVŮJ UMĚLECKÝ NESOUHLAS

Aby toho všeho nebylo málo, nastává vrchol a přichází to nejhorší, co už sice na scéně bylo, ale zjevuje se to zas - umělci! Tedy křehké duše, které se hlásí o slovo a které NESOUHLASÍ S TÍM, CO SE DĚJE. A to je bohužel také to jediné, co dovedou. Dávat najevo nesouhlas, jsou to přeci umělci a umělecké provedení nesouhlasu je jim vlastní. Umělci nesouhlasí totiž prakticky se vším, co nemá nějakou kulturní hodnotu. Vždycky se objeví v momentě, kdy už si říkáte, co tady ještě nebylo? 

Zdroj: http://www.petice24.com/nemuzeme_mlcet

Jak bylo řečeno umělec je citlivá duše, která ví, že něco není tak, jak by mělo být, ale neví, jak to napravit, a tak mluví a nebo podepisuje, co jí kdo dá. Velmi často umělci používají slova jako kultura, etika či hodnoty. Když vynecháme onu pseudosnahu Lenky Dusilové, tak přišlo ještě něco, co svou naivitou přebilo i toto. Jedná se o prohlášení (někde je uvedená jako petice) umělců s názvem "Nemůžeme mlčet". Někde to mívá ještě podtitulek "společné prohlášení divadelníků a herců". Pokud si to přečtete zjistíte nejenom to, že jsou tam chyby, ale také to, že vyjadřuje nesouhlas. Nic víc, jenom nesouhlas. Žádný nápad, jak to zlepšit, žádné konkrétní řešení. Jenom nesouhlas a je docela smutné, že na takovéto nesmysly někdo dobrovolně kácí stromy a plýtvá papír. Herci a divadelníci totiž pramálo rozumí politice a jejímu fungování, což ukázal i nedávno Vlastimil Harapes v rozhovoru pro DVTV. Oni netuší, jak to změnit, ale dávají najevo nesouhlas. Asi po vzoru Charty 77, ale i ta měla širší záběr.

Zdroj: https://video.aktualne.cz/dvtv/harapes-senat-taky-budu-nabizet-koblihy-libi-se-mi-babisuv-s/r~8a69c7e8800211e6a77e002590604f2e/?redirected=1477567816

Kdyby vás zajímala konkrétní jména a povolání signatářů, tak zjistíte poměrně komickou věc a sice, že o divadelníky a herce je jedná minimálně! Většina "umělců", kteří toto prohlášení podepsali jsou totiž převážně učitelé. Herců je podepsáno minimálně.  Prohlášení herců a divadelníků prakticky nic nového neříká a je tak otázkou, kdy se na něj zapomene.

Zdroj: http://www.mediar.cz/prima-neodvysilala-aktualni-dil-show-jana-krause/

Aby ovšem umělců nebylo málo, tak se uskutečnil ještě jeden happening a sice vystoupení několika umělců v Show Jana Krause na televizi Prima. Pokud čekáte, že bude jakési prohlášení nebo návrh, jak něco změnit, tak se bohužel pletete. Dotyční umělci je tam pouze nahromadí a opět dají najevo svůj nesouhlas tím, že se minutu budou do kamery mračit. Spíš to ale připomíná scénu ze stávky České televize. Tehdy také bylo k vidění za moderátory mlčící dav umělců.

Je ovšem ale pravdou, že kdykoliv se změní politický systém, jsou herci či zpěváci první na ráně. Jsou populární a první na kom se režim mstí jsou právě tyto profese. V roce 1989 to herci pochopili velmi dobře. Řada z nich také neměla nejčistčí svědomí a tak se umělci často účastnili všeho protikomunistického, co jenom šlo. Samozřejmě doufali, že se zapomene na to, že někteří z nich byly členy komunistické strany a nebo že hráli v budovatelských filmech a ne vždy se zadařilo.

HORÁČEK REJŽUJE A SBÍRÁ BODY NA SVOU KAMPAŇ

Situace je vyhrocená dostatečně a projevů nespokojenosti málo, tak co, kdyby se to využilo na maximum? Jak přesvědčit voliče, že jsem nejlepším kandidátem a co nejlevněji? No naprosto jednoduše, připomenu jim, že jsem byl s nimi!

Zdroj: http://www.lidovky.cz/foto.aspx?r=ln_domov&c=A161019_131457_ln_domov_jzl&foto=ELE633959_4.jpg

Asi tak mohl uvažovat Michal Horáček, který se rozhodl na této situaci vytřískat cenné politické body pro svou budoucí kandidaturu. Všechny složky jsou v pohotovosti, přidali se i umělci, a tak nezbývá nic lepšího, než svolat demonstraci. A to ideálně na den, kdy se koná předávání státních cen na Pražském hradě. Michal Horáček si tak svolal akci v podhradí a zajistil si, že promluví k lidu. Je jasné, že jakmile vypukne kampaň, bude se ohánět tím, že není mužem, který jenom něco slibuje, ale přímo a aktivně koná, tak jako kdysi na tom Staroměstském náměstí! Voliči budou v šoku, že má vlastně pravdu a své hlasy mu dají. Asi tak si to pak Horáček představuje. Jak to všechno dopadne? Kolika lidem dojde, že Horáčkovi jde především o to, si zajistit přízeň voličů s předstihem a myslí především sám na sebe a nikoliv na lidi, pana Bradyho nebo ministra Hermana? To se veřejnost dozví až časem.    

CO BUDE DÁL?

Těžko říci, je možné, že se najde zbývajících 500 signatářů a Parlament ČR se tak začne zabývat Kroměřížskou výzvou. Je možné, že rychlá reakce Michala Horáčka ho skutečně vynese do prezidentského křesla. Zároveň je možné, že se najde vysílací kopie a  nakonec bude odvysílán díl Show Jana Krause s Jiřím Bradym, který trhne sledovanost. Sám Jiří Brady jistě ještě získá nějaké to ocenění, aby jsme jako Češi nevypadali v zahraničí hloupě a možná se bude víc angažovat v politice Daniel Herman. A také je možné, že se na celou aféru zapomene. O tom, jaké místo v dějinách České republiky budou mít tyto kauzy, které ovlivnily na celý říjen 2016 média, se dá těžko uvažovat. Ať tak či onak, konec tomu ještě není. Právě naopak, zítra se uvidí. Je ovšem jasné, že ještě nějakou dobu bude země těmito kauzami žít.

Zdroj: https://www.facebook.com/kosmositcom/photos/a.1615812948715817.1073741828.1607488782881567/1629580740672371/?type=3&theater

VELIKÉ BOURÁNÍ 2/10

VĚŘTE NEVĚŘTE ... PRAVDA NEBO FIKCE?

U Českého století vlastně ani nemá cenu hodnotit historickou hodnověrnost. Už v úvodních titulcích si to totiž autoři tzv. posichrovali tím, že pod monstrózní nadpis České století připsali zmínku "podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka". Je to trošku zbabělé, protože tím autoři dali jasně najevo, že pokud za něco ponesou případnou odpovědnost, bude to pouze umělecké ztvárnění a nikoliv faktická stránka věci. Je pravda, že co se pravdy týče, tak je zde určité procento menších či větších omylů. Lze to těžko rozepisovat, protože tým historiků, kteří na filmu pracovali jako odborníci, skutečně odborníky jsou a tak nepochybuji o tom, že by na to autory neupozornili. Místy to ovšem spíš vypadá tak, že se chyb autoři dopustili snad i záměrně a nenechali si moudře poradit od povolaných historiků, protože prostě ... ješitnost byla větší. Tak se tedy podíváme na ty chyby, které štáb udělal a které spadají do uměleckého ztvárnění a které by být neměly a pár mých postřehů. 

1914 - TROPY V PRAZE

Celá velkolepá sága začíná objetím profesora Masaryka s jeho ženou. Podle titulků zjistíme, že se ocitáme v prosinci roku 1914. První co člověka přímo bije do očí, je chyba kostýmů. Do obrazu vstupuje Masarykova dcera Olga, která (soudě dle oblečení) má zřejmě tak duben. A bohužel ... není to jediná chyba na straně kostýmů.

Rok 1914 byl rokem, kdy zřejmě všichni tušili, že válka bude krutá a kožešin
nedostatek. Díky tomu docházelo k nárůstu otužilců v celé monarchii.

POSLEDNÍ VEČEŘE V REDAKCI ČASU

Masaryk následně přichází do redakce časopisu Čas. Tyhle scény, které se natočily jsou pro diváka významné z několika věcí. Jednak proto, že se zde objevuje velká osobnost českých dějin Edvard Beneš. To je důležitý moment, protože právě osobnost Edvarda Beneše vyplňuje celkem tři až čtyři díly. Tři pro diváky, kteří mají rádi Martina Fingera, jeden pro diváky, kteří mají rádi Jana Novotného a čtyři pro ty, kteří neměli rádi prezidenta Beneše. Divák, který měl rád osobnost prezidenta Beneše se rozhodně nevydrží dívat na to, co s ním Kosatík se Sedláčkem během série zvládli udělat. Je pravda, že zde Beneš ani tolik nevadí, dokonce se i usměje, což je raritka, a věrně pomáhá Masarykovi. 

Výborně svou roli zahrál Martin Huba v roli prezidenta Masaryka. Martin Huba, legenda slovenské filmografie i divadla a neváhám dodat, že i české. Je na něm vidět, že o své roli přemýšlel a systematicky se na ni připravoval. Čím mi Martin Huba udělal ohromnou radost a díky čemu bylo opravdu potěšení tento díl sledovat, bylo i to, že si prezidenta Masaryka naposlouchal. Velice hezky zde šišlá a snaží se hlasově přiblížit stylu mluvy profesora Masaryka. K tomu dodává také perfektní gesta rukou, která si různě propašovává do scén. Troufám si říci, že jde o nejlépe zahraného Masaryka, který zatím byl natočen! Martinu Hubovi je zapotřebí také vyseknout poklonu nejenom za jeho excelentní herecký projev, ale také za to, že mluví velmi dobrou češtinou. U některých slovenských herců se totiž, byť se poměrně snaží, vždycky objevuje slovenský akcent a změkčování. Je pravda, že občas byl slovenský přízvuk slyšet, ale bylo to minimální. Je z role také vidět, že Martin Huba si této role poměrně cenil.

Jak už jsem napsala v předchozím článku, tak Sedláček má velice rád, když si tam propašuje cosi "uměleckého". Zda scéna u "poslední večeře" byla záměr a narážka na jakési poslední setkání, které všechno změní, těžko říci. Možná to bylo kouzlo nechtěného, ovšem neobsazené židle na druhé straně stolu působí tak, že se o záměr jednalo. A nevěřím tomu, že by to bylo jenom tím, aby kamera lépe viděla na "stolovníky".

A kde je Iškariotský?

ŘÍJEN SE ZELENÁ 

Tentokrát se píše datum 1. října 1914. Masaryk se prochází a debatuje s doktorem Benešem. Pochopitelně ani jeden z nich nemá kabát a pár, který se na schodech vášnivě oddává líbání má na sobě jenom to nejnutnější, aby ho nesebrala tajná policie, která krouží okolo Masaryka a Beneše. Následuje další záběr, kde se za Masarykem a Benešem rázem objevují koruny zelených stromů, které jsou dokonce osvíceny lucernou, aby to divák viděl co nejlépe. A to nejenom že jednou, ale dokonce několikrát. Je třeba říci, že ano, skutečně i v říjnu můžou být zelené stromy a teplo. Ovšem už se poměrně ochlazuje, dny se zkracují a mít trošku barevnější stromy by působilo víc umělecky. Je až s podivem, že zde to uplatněno nebylo. 

Vlahý večer, zelené stromy, poměrně teplo. To je ideální čas na vymýšlení
způsobu, jak zničit monarchii.

Zbytek scén pak tvoří záběry na Masaryka s Benešem. Což může působit i jako zajímavé srovnání dvou herců. Na Martinu Hubovi je vidět, jak se s rolí sžil a jak se snaží jí zahrát velmi věrohodně, což nelze říci o Martinu Fingerovi. Osobně mi přijde (a není to pouze v této části), že tu byl vážný záměr udělat z Beneše především introverta. Těžko říci, zda to tak chtěli autoři a nebo to byla iniciativa Martina Fingera. Ovšem hrát to stylem "s nikým se nebavím, dejte mi pokoj" a s neustále jedním a tím samým výrazem je opravdu žalostně málo. Později totiž Finger hraje většinou přes jednu část svého těla a tou je ohryzek. V životě jsem neviděla žádného jiného herce, který by si toto tolik oblíbil jako Martin Finger a který tolikrát polykal. Zda to mělo být zase umělecké ztvárnění kalichu hořkosti, který je třeba vypít až do dna, ví jenom triumvirát Kosatík - Sedláček - Finger.

Tajnej kam se podíváš! Dokonce i peklo a černá kočka už si na Masaryka s
Benešem sbírají usvědčující materiál. 

SPRICHST DU DEUTSCH? TAK TROCHEN

Přichází pasáž, ve které je Masaryk na místodržitelství a vede tam rozhovory s místodržitelem Thunem. Nutno podotknout, že v češtině. Dialog těchto dvou pánů trvá několik minut a divák se tak může dozvědět, kdo může za to, že v současnosti je drtivá většina národa ateistická a proč se Masaryk rozhodl zbourat staré struktury. Zde se Masaryk zvedá a přichází dvě zásadní věty: "Jsme každý jiný. Nemluvíte česky.". Bohužel, zmatený divák si v tento moment vyslechl asi tak několik minut trvající rozhovor obou pánů v češtině, aby se ve finále dozvěděl, že ani jeden z nich česky nemluvil. 

Nemluvíte česky ... však vy teď taky ne! Tak jak je možné, že si rozumíme? 

Je mi jasné, že režisér Sedláček si to oargumentuje slovy, že kdyby to byla němčina, tak by to lidi nebavilo, protože by půlka filmu byly jenom titulky. Jenže! Jednak pochybuju o tom, že původní záměr byl něco vůbec pro lidi natočit (bohužel spíš to vypadá tak, že Sedláček se snažil nejvíc ze všeho protlačit svůj vlastní pohled na dějiny a nic jiného nevnímal) a jednak to mohlo jít vyřešit i jinak. Jak Sedláček, tak Kosatík mohli zvolit primitivní variantu, která nikoho nebude plést a poslední větu do scénáře prostě nedat, případně jí škrtnout. Ne! Zůstala tam a kazí to dojem. Aby toho nebylo dost, tak místodržící se nedá a začne vyčítat Masarykovi, že taky kdysi neuměl a mluvil jenom německy. Masaryk pak jen tak jakoby mimochodem oznámí, že on se ale jazyk naučil. Proč tedy Masaryk nemluvil německy, když perfektně německy uměl? To není známo a zmatek v hlavách zůstává dál. A je to škoda, protože nebýt těchto nelogičností, tak by tento moment byl dokonalý. Jak Martin Huba, tak Igor Bareš své role zvládají na výbornou. Jejich dialogy nenudí a oba se snaží strhnout pozornost na to, co a jak říkají. To se povedlo mimořádně, jen je škoda, že ten dojem kazí děravý scénář. 

ROTTERDAMSKÝ HOTEL NEBO SOUČÁST PROHLÍDKY?

Ocitáme se v Rotterdamu. Masaryk schází schody a není mu dobře. Přichází do prazvláštní místnosti a divák nechápe, kde se vlastně ocitá. Zda to má být snaha přeinstalovat nábytek do podoby, aby to působilo jako menší kavárna hotelu, nebo co vlastně? 

Je libo si sednout ke dveřím, nebo ke kamnům? Potřebujete rychle utéci, nebo
jste tajný policista, co sbírá celý den tajné informace u kamen?

Zas to postrádá totiž logiku. Ten pohled na onu místnost je opravdu zvláštní a těžko si představit, že by se sedělo takhle šíleně blízko u kamen nebo hned za dveřmi. Především dvěře jsou dobře viditelné natolik, že je jasné, že pokoj, ve kterém se vše nachází působí jako průchoďák. Je tak jasné, že se jedná o místnost, která vypadá zcela jinak, ale filmaři si z ní udělali "hotel" a to se nepovedlo. Snaží se to tak vypadat, ale nevypadá to tak, jak to vypadat má. Samozřejmě nemůže chybět tajná policie a pokud není tajná, tak jde o extrémní dvojici zvědavců. A protože koukají opravdu divně, tak se společnost přesouvá raději do jiné místnosti.

MESIÁŠ NEBO NACIONALISTA?

Kosatík z Masaryka udělal jakýsi nástroj Boha na zemi. Sám Masaryk zde neustále hovoří o tom, že věří v Boha a aby toho nebylo málo, tak ho vede prozřetelnost. Pokud je vám toto slovo něčím povědomé a vybaví se vám historické záběry nebo projevy nacistů, které také prozřetelnost vedla, tak je na pováženou, jak to zase tým autorů myslel. Zde je to opravdu už na hraně a vzhledem k tomu, jak je zde neustále podsouvá význam národa a toho, že český národ musí přestat býti utlačován a bojovat o svůj stát. Navíc byť se Masaryk snaží jakkoliv, tak se s nikým během celého dílu nesvede domluvit, stejně jako představitelé nacismu (ve stylu buď tohle a nebo nic). Těžko říci, zda si autoři uvědomili, na jak tenkém ledě se ocitli, nebo to byl záměr. Jejich Masaryk to je něco mezi nacionalistou a vyvoleným křesťanem, který spasí národ a to není dobré. Ani z uměleckého hlediska a ani z lidského. 

Prozřetelnost ukazuje Masarykovi, jak zničit vlastní rodinu.

LUMPENKAVÁRNA V LONDÝNSKÉ UNIVERZITĚ

Pak přichází přednáška na univerzitě v Londýně. Nevím, zda někdo z autorů (nemyslím jenom Kosatíka se Sedláčkem) někdy na nějaké přednášce na univerzitě byl, ale takto by jistě nevypadala. Neumím si dost dobře představit, jak by profesor kázal o budoucnosti Evropy kdesi v knihovně, kde permanentně někdo chodí sem a tam a kde osazenstvo působí, jako kdyby sedělo v kavárně a poslouchalo zpěváka u klavíru. Zatímco zaplacení herci dělají, že poslouchají, zbytek za nimi se snaží alespoň trochu působit, že je to vůbec nezajímá a baví se mezi sebou, což působí divně. Když jdete na přednášku, tak musíte přeci alespoň trochu dělat, že posloucháte, proč byste tam přece jinak šli, ne? Zároveň to vypadá, že stojící skupiny jsou vytočeny, že si nemůžou sednout, ačkoliv u stolů je místa k sezení dost. Po místnosti se pohybují číšníci, což jde trochu proti sobě a divák tak neví, jestli jde o kavárnu nebo o veřejnou knihovnu, ale rozhodně to nemůže být univerzita! Celá scéna tak vypadá, jako kdyby Masaryk prožíval natáčení cyklu "Na stojáka", kdy má bavit obecenstvo, které před ním sedí, pije, jí a kouří. Je pravda, že kdyby se toto zavedlo na vysokých školách během přednášek, tak máme nadbytek vysokoškoláků a Sedláček další vyznamenání!

Přednáška nebo zábava v baru? Šampaňské nebo čaj se sušenkami?

KOSTÝMY? ANTICKÁ TRAGÉDIE!

Pokud se na tu skupinku neherců a komparzistů vzadu zaměříte, tak brzy zjistíte, že se zde odmítaly podílet i kostýmy. Uvidíte nejrůznější přehlídku šatů, která vůbec neodpovídá době a místu a celkově tomu, co se nosilo. Zlaté pravidlo doby, že šaty většiny dam odpovídají zemi, ze které dotyčné šaty pochází, prostě neuvidíte. Je tak třeba známé, že některé země měly specifické druhy látek a ozdob na šatech. Dámy v Anglii často stříbrné, dámy u nás měly většinou korálky. Nejsem si jistá, nakolik se členové sekce "kostýmy" v tomto vyznali, ale dámy vzadu opravdu působí neskutečně kýčovitě.  

Ano, i takovéhle přednášky mohli mít vaši prarodiče, pokud by se dostali na anglickou univerzitu.

Uvidíte dámu v klobouku a kabátu, o kus dál slečnu, která vypadá, že vypadla z Titanicu, další dáma má bílé šaty a odhalené ruce a výstřih. Absolutně tak nepochopíte, proč některé dámy sedí a mají na hlavě klobouk s brky a kabát, zatímco další jsou poměrně spoře oděny ve večerní toaletě. Některé mají šaty tmavé, některé velmi světlé. Nějaké pravidlo o tom, že barva šatů odpovídá věku a společenské příležitosti se zde také nedodržuje. Nedá se tak skoro ani určit doba ani roční období, země nebo sociální postavení přítomných dam. Vůbec nepochopíte jestli se to odehrává večer a slaví se šampaňským nebo odpoledne, kdy se chodí na čaj a sušenky. Aby bylo jasno, na stole uvidíte oboje! Jak šampaňské, tak sušenky a čaj. Jedna část lidí vypadá, že je zde jenom na skok uprostřed podzimu a mají ještě nějaké pochůzky a odmítají si sundat kabát a další sekce vypadá, že přišla na skvělou oslavu a budou se veselit až do rána. Ovšem toto není ani první, ani poslední facka, kterou logika od Sedláčka během celého eposu dostala. 

S kloboukem a v kabátu x bez klobouku a bez kabátu.

ROZDÍL MEZI HERCEM A KOMPARZISTOU? VŮBEC ŽÁDNÝ!

Už na první pohled je jasně poznat, že přítomné posluchačstvo se rozděluje do tří kategorií, totiž mezi herce, neherce - komparzisty sedící za nimi a komparzisty stojící v prazvláštních šatech za neherci. Od neherců asi pravděpodobně bylo očekáváno sedět a pokud možno moc nepít a nejíst sušenky. Komparzisté měli jenom tvořit křoví a mluvit a mluvit. 

Jasně viditelné ramínko.

Vidíte stůl, který asi jediný poslouchá, co Masaryk říká a kolem něj spousty mužů ve vedlejších rolích a jednu dámu. Proč tam seděla se zatím nedozvíte. Vůbec netušíte, ke komu patří nebo jestli to je studentka nebo mecenáška ... prostě nevíte a nechápete. Dáma se tváří čím dál tím víc otráveněji a vypadá to, že si spletla lokál. Zatímco skupinka mužů zasvěceně diskutuje o Masarykovi a o tom, co je vlastně znač, dáma by nejraději utekla. Bohužel, množství záběrů na onu ženu vám ukáže to, že dotyčná herečka (Markéta Coufalová) se natolik vrtěla, že jí spadlo rudé ramínko. Zda to bylo od kombiné nebo od podprsenky těžko říci. Následně pak přichází scéna, která všechno objasní. Pokud se ptáte, co tam ta žena dělala ... mohu vám odpovědět v duchu skupiny Monty Python a jejich známé scénky s matracemi - byla to její jediná replika.

Zde už herečce rudé ramínko spadlo.

A to na tom byla ještě poměrně dobře! Zbytek profi herců si střihl tak dvě věty a Pavel Rímský dokonce žádnou! A aby nespravedlnosti nebylo málo, tak Pavel Rímský má čestné místo v závěrečných titulcích, zbytek debatujícího kulatého stolu najdete v sekci "a další". Takže je prakticky zbytečné rozlišovat, kdo je komparz a kdo už léta hraje, protože všichni plní stejnou funkci - stojí a mlčí.  

Asi zatím nejmenší role Pavla Rímského - hledící muž u mapy. Těžko říci, zda
jde o číšníka, tajného a nebo profesora, který měl mít přednášku, ale na poslední 
chvíli mu ji kvůli Masarykovi zrušili. Koho to zajímá, musí počkat na titulky.

Z titulků je jasné, že rozsah role Pavla Rímského byl asi původně větší, nicméně některé scény se možná nehodily, nebyly na ně peníze a nebo si to představitel rozmyslel. Každopádně i to se dalo upravit, ale nakonec se neupravovalo nic.

NAJDI LOKACE!

Pokud by diváka zajímalo, kde se to celé točilo, tak přichází jednoznačné rozklíčování a nikdo nebude divákovi bránit, aby si na to přišel sám. Zjistíte, že se jedná o prostor, který opisuje kruh a zároveň je tam mnoho knih (u některých je dokonce pletivo), sloupy, které zde jsou, jsou výrazně antické. Pokud vám to zapaluje a řeknete si, že výrazně na antiku navazoval empír, tak už dotyčný zámek máte. A pokud stále ještě váháte, přijdou další záběry, kde podle výzdoby a geometrických architektonických prvků na zdech jasně poznáte, že nikoliv v Londýně, ale na zámku Kačina se všechno odehrává! Smůla štábu je ta, že empírových zámků u nás je naprosté minimum, tudíž máte prakticky ihned jasno a autoři dostávají body dolů za výběr interiérů. 

Velké množství knih, herci neustále chodí do kolečka a antické sloupy ... zámek Kačina!

HODINA DĚJEPISU ANEB JAK TO BYLO S "FÓGASTISBURKEM"?

Kosatík si chtěl užít svou chvilku slávy a proto se poněkud nešťastně pustil to psaní super slovní přestřelky, která pak bohužel byla využita. Celou dobu zde Masaryk s Georgem řeší, jak starý je český stát, případně, jestli někdy nějaký byl. Koho to nebaví, může hledat znaky empíru v místnosti, ve které se páni nacházejí a jistě jich najde řadu (a nejenom ty, ale také řadu dalších kuriozit). Kdo vnímá, o čem se zde mluví, tak zjistí, že Masaryk, podle tohoto výkladu, neznal historii svého národa a smutný je na tom fakt, že nějaký anglický politik ví víc, než budoucí prezident. Dokonce ví, jak o Sámovi, tak o Wogastisburgu. A aby George zvýšil absurdnost tohoto tvrzení, totiž že je jednalo o českou pevnost, tak o něm dokonce mluví jako o Fógastisburgu - protože to zní víc germánsky a také proto, že Češi vlastní národ v té době neměli. Ovšem germánské obyvatelstvo už ano. Jenom s tím jedním kronikářem se netrefili no. Což je tedy docela "šáde" pro Kosatíka.

Kde asi tak mohl ležet Fógastisburk?

SEM A TAM A TAM A SEM - KDO TO JE? A JAK SE TAM DOSTAL? 

Pokud jste četli minimálně tak dvě až pět knih o této době a o osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka, tak máte v podstatě vyhráno a vše chápete, nebo alespoň většinu. Pokud ne, tak máte smůlu, protože nikdo vám to vysvětlovat nebude. A soudě dle některých vět ve scénáři, je to pro zachování určité inteligence českého národa i správně. Pokud  neznáte klíčové události a osobnosti, tak se ztratíte ve skákání v časech. Ano, mohou vám pomoci titulky, ale ty poměrně rychle mizí (možná i záměrně) a divák tak zapomíná, o koho se vlastně jedná a v jaké době děj momentálně je.  

Část scénáristů využívá fígl s oslovováním a voláním na figury, aby si divák zvládl zapamatovat, kdo je kdo a nemusel řešit, kde se tam ta figura vzala. Pokud jde o tuhle metodu vštěpení jmen, tak v nedávné době to velmi dobře zvládl scénárista Václav Šašek ve Zločinu v Polné. Tam si můžete spočítat s jakou kadencí osloví doktora Auředníčka jeho asistent, pak kolikrát osloví Hilsnera doktor Auředníček, pak si můžete všimnout i toho, kolikrát doktor Auředníček mluví v duchu nebo s dalšími o doktoru Baxovi nebo o Pešákovi. Můžete si všimnout také toho, kolikrát zazní jméno Anežka Hrůzová, ať už u soudu nebo když o ní mluví zbytek. Ani ne za hodinu a několik minut k tomu, co film trvá, znáte veškeré osazenstvo a kdybyste ho do dalšího dílu zapomněli, tak se to zopakuje ještě několikrát v dalším díle. Tohle ale u Českého století chybí a dokonce to vypadá, že o tom ani nikdo neuvažoval. Ano, slyšíte pořád jenom "Masaryku ... Masaryku", ale to je vám k ničemu, když nevíte, kdo je ten, co ho hraje Donutil, a tak už nezbývá nic jiného, než čekat na titulky a ty jsou vám taky k ničemu.  

Naprostý šok ovšem divák zažívá v okamžiku, kdy se z Masaryka, kterému se prakticky nic nedaří, nikdo ho nechápe a nikdo mu nerozumí najednou nastává hrdina národa! Přichází zlom a on se vrací a stává se postupně nejdůležitější osobností nejenom československých, ale i evropských dějin. Kde se stala ta změna, nebo co ho k tomu nakoplo, prostě nepoberete a nezjistíte, jak to bylo a čí zásluhou, pokud po tom nezačnete pátrat sami. Pro laika vyznívá Masaryk jako vyhoštěnec, který se furt potuluje po Evropě a chtějí ho zabít. Jinými slovy, pokud hned na začátku usnete a probudíte se na konci, tak víte o obsahu díla přesně tolik, kolik divák, který si to poslušně odkoukal celé - nic! 

Jak se mohl stát prezidentem? Jak to dotázal? Asi našel Fógastisburk ...

KYTIČKA MALIČKÁ

I když detail, tak přeci ... Masaryk přijíždí v prosinci před Vánoci a běží k němu dítě s kytičkou. Jediné, co by to dítě omlouvalo (nebo spíš člena štábu, co jí tu kytku dal), by byl fakt, že by Masaryk přijel v létě a nebo, že by kytka byla umělá a nebo že by natáčeli pohádku o dvanácti měsíčkách a dotyčná hrála Marušku. Bohužel, kytka je živá a místo dvanácti měsíčků jsou tam legie na nástupišti. Každý divák pozná růže a někteří poznají i drobné kopretiny a asparágus. Kde by se po konci války v prosinci roku 1918 vzala taková kytice, která by vypadala, jako kdyby jí dívenka natrhala momentálně na záhoně uprostřed léta a mimo nově vznikající Československo? Kde by asi tak v té době nějaký člověk provozující květinářství vzal takové květiny v prosinci? Tak to ví jenom členové štábu. Opět se tomu dalo vyhnout tak, že nemuselo jít o tak detailní záběr, aby to tolik bilo do očí, ale nikomu to zvláštní nepřišlo. Dokonce ani členům štábu, kteří by ještě měli pamatovat časy, kdy se nedalo v zimě sehnat to, co kvetlo v létě. 

I takovou kytici jste mohli dostat koncem roku 1918 na nástupišti v Praze. Světový unikát!

KDE JE ŠTEFÁNIK? ČESKÉ NEBO ČESKOSLOVENSKÉ STOLETÍ?

Pokud jste se těšili na Štefánika a na legionáře, kteří to Rakousko zboří totálně, během doby, co Masaryk s Benešem tráví většinu času vymýšlením, jak nacpat vzkaz do tužky, tak jste se nedočkali. Když tedy nepočítáme účast klubů vojenské historie na peróně s praporem. Přiznám se, že jsem alespoň větší prostor pro Štefánika čekala. Hlavně také proto, že o této osobnosti se prakticky moc nemluví a rok co rok upadá do většího a většího zapomnění. Jeho připomenutí by tak bylo něčím specifické a jedinečné a hodilo by se. Nicméně chápu, že jde o ryze "české" století a Slováci nejsou příliš v oblibě (myšleno tak, že slovenské osobnosti nejsou v oblibě, nikoliv herci). Vrcholem toho, co autoři museli do série nacpat byl Dubček a Mečiar. Štefánik se nehodil, také kvůli tomu, že jsou známy jisté rozpory mezi ním a zbytkem, ale je to škoda. Především proto, že podstatou toho "českého" století byl fakt, že až na výjimky šlo o československé století! Ovšem chápu, že když je to podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, tak se jedná pouze o české století, protože je to jejich práce.