 |
O ČEM TO VLASTNĚ CELÉ JE?
Zajímavostí tohoto projektu byla
domněnka, odvozená již koneckonců od samotného názvu, že se bude jednat o popis
československých dějin během uplynulého dvacátého století. O to větší bylo
zklamání, když se z původně dobrého projektu, který ve filmografii doposud
chyběl a stále chybí, vyvrbilo pouze devět dílů a místo dějinných událostí se
jednalo pouze o dějiny politické, navíc teatrálně podané, a to z pohledu dvou
autorů – Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka.
Bohužel, tento televizní cyklus má velmi dobře nakročeno k
tomu, aby postupně upadl v zapomnění televizních diváků, proč? Není totiž
vůbec natočen pro diváka. Jedná se spíš o vlastní umělecký názor na dějiny a na
jejich podání v jaksi divadelním stylu. Je tu vidět až příliš znatelná snaha
šokovat a vyvolat diskuzi. Na celém díle je vidět, že si režisér absolutně
vůbec neláme hlavu s diváky, kteří by se na jeho opus magnum mohli dívat.
Většinou je dílo poměrně nudné a nutí diváka usínat. Chybí prakticky jakákoliv
akce či vytržení ze sáhodlouhých monologů a úvah. Celá série plná mluvících
hlav, tak stojí a padá na jediném, a to je výkon herců. V cca osmdesáti minutové
stopáži se prakticky neustále jedná o konverzační hru se slovy a sledy mluvících
hlav po několika desítkách minut začínají nudit i ty nejotrlejší diváky Otázek
Václava Moravce.
Divák, kterého politika a historické pozadí dějinných
událostí nebaví, se logicky ani nevydrží dívat tak dlouhou dobu na několik
herců, kteří vedou rozpravu o záchraně státu a jedinou větší známku pohybu zde
vykazují pouze závěrečné titulky. Naopak diváci, kteří se o tuto problematiku
zajímají, budou zklamáni minimalismem (které by zcela odpovídalo divadelní
inscenaci), se kterým si Sedláček vystačil. S tak velkým fyzickým prostorem, jaký byl k dispozici a možnostmi, které televizní seriál stýká, si Sedláček nezvládl poradit a celá série je díky tomu prostě
nezáživná a neříká nic nového.
Pro školáky, kteří by ten historický cyklus využili jednoznačně
nejvíce, ovšem také není určen. Je totiž tak náležitě
prošpikován vulgarismy, že by se k nim, v zájmu mravní výchovy mládeže,
ani dostat neměl. A je otázkou, zda by zhlédnutí tohoto díla nebylo pro ně
ještě větším utrpením, než přežít vnímat pětačtyřicet minut učitele dějepisu
přímo ve škole.
Co na Českém století mrzí je to, že nepřináší prakticky nic
nového. Bohužel se nejedná o sérii nejvýznamnějších československých dějin od
roku 1918 až po rozpad federace, ale pouze o jednotlivé roky a především a o
jednotlivé osobnosti. Režisér Sedláček se snažil o jakýsi opačný výklad dějin,
hrdinové nebyli bez poskvrnky a kolaboranti měli světlé stránky a nemysleli to až tak úplně zle. Každý pohled na dějiny se vždycky odvrací od pohledu předchozího.
Bohužel v Českém století není nic převratného, nic osobního ani specifického.
Spíše naopak chtě nechtě to vypadá, jakoby režisér Sedláček vykradl trilogii
Otakara Vávry. U každé postavy se vždy objeví její jméno a stranická funkce,
nechybí ani průvodní slovo, které celou situaci uvede a seznámí diváka s tím,
co bude následovat.
 |
| České století (2013) a Dny zrady (1973) |
Jaksi zvláštní jsou pak oblíbené cizojazyčné konverzace. Možná
opět inspirace u starších filmů, kde čeští herci zásadně mluvili česky,
zahraniční herci (sovětští či němečtí) hovořili vlastním jazykem opatřeným
titulky a světe div se, všichni si rozuměli. Zde to je nakombinováno tak, že
kdo se domluví, tak se domluví. U koho to zní divně, raději bude mluvit česky nebo
slovensky.
PADOUCH NEBO HRDINA, MY JSME JEDNA RODINA
V současné době se v kinematografii objevuje jakýsi „trend“,
který ve skutečnosti vůbec žádným trendem není a na kterém tato série staví.
Jeho snahou je připomenout divákům historické osobnosti, které jsou v současnosti všeobecně vnímány pro své konkrétní činy negativně. Především se jedná o to, ukázat
divákům, že i v nich byla lidskost. Že se jednalo o člověka z masa a
kostí, kterého ovlivňovala celá řada dalších rozmanitých příčin, které je
zapotřebí divákovi sdělit. Nejlépe ovšem tak, aby s dotyčnou figurou soucítil,
vžil se do ní, pochopil ji a herec ji obhájil. Je potřeba říci, že toto nikdy
nebylo ničím novým a historicky je to prakticky zažito jako naprostá
samozřejmost, ačkoliv řada režisérů a scénáristů (režiséra Sedláčka nevyjímaje)
se k tomu hrdě hlásí jako ke svému objevu a uměleckému přínosu. Prožívají tak s tímto
nápadem jakési opožděné osvícenství a humanismus, které se snaží všem vštěpit a hlavně divákům svých filmů.
HERCI
Paradox pak vytváří samotný vzhled herců. Skutečnost,
že někteří herci mají ke svým postavám výzorem skutečně na míle daleko, a ani maskéři se
nesnažili s tím nic dělat (patrně bylo uznáno, že to ani nemá příliš smysl a
namaskovat takové množství lidí je prostě nad síly maskérů), je občas poměrně
brutálně narovnávána vzhledem dalších herců. Ti patrně museli v maskérně trávit i
hodiny za zbytek, který maskován nebyl. Zde tato série opět napadá na jednu nohu,
protože je vidět, že Sedláček si nebyl jistý tím, zda chce, aby se herci do
figury vžili a odehráli ji, jak jenom nejvěrohodněji dovedou (tedy s minimálním
použitím masek) nebo zda se figurám mají podobat i fyzicky. Je pravda, že je část
herců, kteří zvládnou své role i bez důkladného maskování, vycpávání a
podobných úprav a působí naprosto věrohodně a nesnaží se odvracet pozornost
diváka od textu. Další skupina si vůbec není podobná, ba co víc, ani se o to
nesnaží a občas to vypadá, že ani netuší, koho vlastně hrají, případně už to
chtějí mít odehráno. Třetí skupina herců si vystačí pouze s maskou a víc
od nich ani nikdo neočekává. A konečně čtvrtá skupina zvládá obojí perfektně. Tady se pak dostáváme ještě na jednu rovinu herectví. Celkový dojem totiž nedělá jenom fyzická podoba, ale také to, nakolik se herci přiblížili svým postavám
hlasově. Bohužel, pro některé herce, i na tomto se pozná, jak ke studiu své
role přistupovali. A také je dost jasně vidět kolik toho o těchto historických
figurách ví režisér Sedláček, když to ve finále některým hercům prošlo.
Samotnou epizodou je pak výběr manželek hlavních představitelů,
u kterých je divák mnohdy vděčný za titulky nebo oslovení. Samotné první dámy
se většinou tváří vždy stejně naštvaně a nepříjemně, že už jim mnohdy chybí do
ruky jenom váleček na nudle. Přinesou a odnesou jídlo, vynadají manželovi, jak
moc se stresuje a kolik má práce a zase odcházejí. Pokud se na ně zaměříte, zjistíte,
že všechny jsou stejné a říkají stejná slova. Kdybyste zde hledali nějakou
osobnost mezi ženami, tak ji nenajdete.
INTERIÉRY? MUZEUM A KNIHOVNA!
Dalším rušivým elementem je i výběr interiérů, bohužel leckdy pro diváka i poměrně známých. Dalo by se říci, že známější už snad ve většině případů ani být nemohou. Nechci kritizovat snahu najít co
nejvěrohodnější prostory, ale je pravdou, že občas ruka opravdu ujela. Ať už se
jedná o Národní muzeum (to si filmaři natolik oblíbili, že nejenom, že se zde
ve vstupní hale prohání Ivan Trojan alias František Moravec, ale zároveň se zde
odehrává i veselice komunistů), primátorské reprezentační prostory v budově
Městské knihovny v Praze či Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Je jasné, že
zde byla snaha najít co nejzachovalejší prostory, nicméně toto se velmi
nepodařilo a celkově to dojem ruší, protože divák ví, že tam se tyto události
nemohly odehrávat. Především agitka Františka Moravce na schodech Národního
muzea působí dosti rozpačitě, protože pokud by opravdu někdo chtěl někoho přesvědčit o
svých názorech na podporu prezidenta republiky, nebude to vyřvávat v Národním
muzeu (případně v hotelu) na schodech, ale v uzavřených prostorách.
SCÉNÁŘ
Každý scénárista, který se rozhodne vkládat historickým
osobnostem do úst určité věty, které si myslí, že by řekli, brzy pozná, jak
náročný úkol si zvolil. Jednak také proto, že tyto osoby si scénárista
nevytváří, ale jedná se o skutečné osobnosti z pohledu scénáristy. To je
patrně největším problémem tohoto seriálu, protože postavy vyznívají
nevěrohodně a laicky. Při vší úctě k panu Kosatíkovi je vidět že se opírá pouze o základy dané problematiky a nejde do hloubky a o některé osobnosti se nezajímá vůbec. A je to z toho scénáře také poznat. Přesně poznáte, kterou figuru Kosatík studoval a co o ní věděl a o které netušil vůbec nic. Napsat scénář pro tolik
rozmanitých postav, charakterů, životních příběhů a především inteligentních
bytostí je těžký úkon. Jeho postavy se ale, až na výjimky, prakticky v ničem moc neliší,
neustále používají stejná slova a baví se o jednom a tom samém. Není zde nic
překvapujícího ani strhujícího. Z dialogů je znát poměrně chabá slovní zásoba Pavla Kosatíka (nebo jeho neochota ji celou využít) i cit pro mluvu konkrétních figur. Jazyk se neproměňuje, všichni hovoří stejně. Poměrně bídná je i snaha vyhrát si v přirovnáních (box - šachy, synové - republika, přirovnání Klause k Hitlerovi a podobně).
SLED A MOTIV DÍLŮ
Poměrně nešťastné je také uspořádání jednotlivých dílů. Je
totiž zapotřebí přemýšlet i nad tím, že se na jednotlivý díl může dívat i divák,
který netuší, o co se jedná a kdo daná figura je. Proto není zrovna ideální dát
hned za sebou díl s Emanuelem Moravcem, na který navazuje díl o Františku
Moravcovi. Poctivého diváka ruší i skutečnost, že si někteří herci stihli zahrát více figur. Divák
pak přirozeně chvíli váhá, zda se některá figura vrací v čase, nebo zda se
jedná o figuru zcela novou. To, že autoři pak dělají ze série hokej tím, že neustále skáčou v čase, je už pak jaksi okrajová záležitost.
Spíše než o záživný televizní seriál se tak jedná o
konverzační hru, která je plná přirovnání a narážek. Princip je poměrně
jednoduchý, vždy se zde objevuje jeden prezident a jeden jeho úhlavní nepřítel
či oponent. Příběh je pak spíše stavěn na tom, že osobnosti, která je všeobecně
vnímána jako negativní (např. Gottwald či Moravec) je věnován největší
prostor, aby se figura jaksi sama obhájila. K jejímu činu ji vedla celá řada
pohnutek, a naopak ten z dvojice, který je brán za hrdinu zase ukazuje své
nešvary. Toto ale bohužel není nic převratného. Někdy se od tohoto
modelu více či méně upouští, pak se k němu autoři zase opětovně vrací. Jako by ani sami autoři nevěděli, co vlastně chtějí. Největší zápletkou,
kterou lze čekat a očekávat, je ale vždy určitý spor mezi dvěma muži (pro
čtenáře Viktora Huga je to přesně ve stylu ústřední dvojice Valjean x Javert,
kdy se jeden snaží druhého zničit, ale zároveň je k sobě cosi váže). Závěr je vždy jasný, jsou to jenom lidé
a dějiny běží v klidu dál.
OKATÁ REŽIE
Sedláčkova snaha šokovat je z mnoha dílů patrná, dokonce to
občas na diváka přímo z té obrazovky řve. Nicméně i „rebel“ jako on překvapil
tím, jak lacině ke svému projektu přistoupil. Filmové ztvárnění zde kulhá, není jasné, co z toho
Sedláček toužil mít a co měl tehdy aktuálně k dispozici. Je zde totiž poměrně jasně vidět, že Sedláček s Kosatíkem se možná orientují v dějepise pro základní školu, ale rozhodně ne v historii. I když Sedláček z počátku tvrdil, že
nesnáší ideologii, tak je z jeho díla znatelná. Už jenom ono zaměření na čistě politické dějiny není vůbec aktuální. Kdysi před vznikem francouzské školy Annales možná, ale teď už fakt ne. Pokud bychom vzali v potaz skutečnost,
že se zde vždy objeví prezident a jeho protivník, tak zde zoufale chybí Hácha a
Zápotocký (byť Zápotocký se objevuje, ale divák má spíš pocit, že kápo z lágru
a pijan nevšedního kalibru prostě nemá šanci přežít ani zatýkání Slánského). Dokonce i "nejkrásnější prezident" Novotný se objeví pouze krátce (mimochodem tady byla volba
herce dokonalá a je škoda, že nebyla plně využita). Především právě situace vlády v protektorátu zde opravdu chybí
a je velká škoda, že právě s tak zajímavým tématem (mravním i politickým) si
autoři nevyhráli a nenapsali o něm ani zmínku. Mimochodem toto je stále ještě
oblast českých dějin, kterou filmaři a scénáristé neobjevili. Navíc zde jako dokreslení doby, ve které se děj odehrává, chybí rozvinutí některých postav a událostí (např. listopad 1939, osvobození protektorátu, smrt Jana
Masaryka, Pražské jaro a řada dalších).
O konkrétních dílech bude zmínka příště ... ;)