Reminiscence: VELIKÉ BOURÁNÍ 2/10

VĚŘTE NEVĚŘTE ... PRAVDA NEBO FIKCE?

U Českého století vlastně ani nemá cenu hodnotit historickou hodnověrnost. Už v úvodních titulcích si to totiž autoři tzv. posichrovali tím, že pod monstrózní nadpis České století připsali zmínku "podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka". Je to trošku zbabělé, protože tím autoři dali jasně najevo, že pokud za něco ponesou případnou odpovědnost, bude to pouze umělecké ztvárnění a nikoliv faktická stránka věci. Je pravda, že co se pravdy týče, tak je zde určité procento menších či větších omylů. Lze to těžko rozepisovat, protože tým historiků, kteří na filmu pracovali jako odborníci, skutečně odborníky jsou a tak nepochybuji o tom, že by na to autory neupozornili. Místy to ovšem spíš vypadá tak, že se chyb autoři dopustili snad i záměrně a nenechali si moudře poradit od povolaných historiků, protože prostě ... ješitnost byla větší. Tak se tedy podíváme na ty chyby, které štáb udělal a které spadají do uměleckého ztvárnění a které by být neměly a pár mých postřehů.

1914 - TROPY V PRAZE

Celá velkolepá sága začíná objetím profesora Masaryka s jeho ženou. Podle titulků zjistíme, že se ocitáme v prosinci roku 1914. První co člověka přímo bije do očí, je chyba kostýmů. Do obrazu vstupuje Masarykova dcera Olga, která (soudě dle oblečení) má zřejmě tak duben. A bohužel ... není to jediná chyba na straně kostýmů.

Rok 1914 byl rokem, kdy zřejmě všichni tušili, že válka bude krutá a kožešin
nedostatek. Díky tomu docházelo k nárůstu otužilců v celé monarchii.

POSLEDNÍ VEČEŘE V REDAKCI ČASU

Masaryk následně přichází do redakce časopisu Čas. Tyhle scény, které se natočily jsou pro diváka významné z několika věcí. Jednak proto, že se zde objevuje velká osobnost českých dějin Edvard Beneš. To je důležitý moment, protože právě osobnost Edvarda Beneše vyplňuje celkem tři až čtyři díly. Tři pro diváky, kteří mají rádi Martina Fingera, jeden pro diváky, kteří mají rádi Jana Novotného a čtyři pro ty, kteří neměli rádi prezidenta Beneše. Divák, který měl rád osobnost prezidenta Beneše se rozhodně nevydrží dívat na to, co s ním Kosatík se Sedláčkem během série zvládli udělat. Je pravda, že zde Beneš ani tolik nevadí, dokonce se i usměje, což je raritka, a věrně pomáhá Masarykovi.

Výborně svou roli zahrál Martin Huba v roli prezidenta Masaryka. Martin Huba, legenda slovenské filmografie i divadla a neváhám dodat, že i české. Je na něm vidět, že o své roli přemýšlel a systematicky se na ni připravoval. Čím mi Martin Huba udělal ohromnou radost a díky čemu bylo opravdu potěšení tento díl sledovat, bylo i to, že si prezidenta Masaryka naposlouchal. Velice hezky zde šišlá a snaží se hlasově přiblížit stylu mluvy profesora Masaryka. K tomu dodává také perfektní gesta rukou, která si různě propašovává do scén. Troufám si říci, že jde o nejlépe zahraného Masaryka, který zatím byl natočen! Martinu Hubovi je zapotřebí také vyseknout poklonu nejenom za jeho excelentní herecký projev, ale také za to, že mluví velmi dobrou češtinou. U některých slovenských herců se totiž, byť se poměrně snaží, vždycky objevuje slovenský akcent a změkčování. Je pravda, že občas byl slovenský přízvuk slyšet, ale bylo to minimální. Je z role také vidět, že Martin Huba si této role poměrně cenil.

Jak už jsem napsala v předchozím článku, tak Sedláček má velice rád, když si tam propašuje cosi "uměleckého". Zda scéna u "poslední večeře" byla záměr a narážka na jakési poslední setkání, které všechno změní, těžko říci. Možná to bylo kouzlo nechtěného, ovšem neobsazené židle na druhé straně stolu působí tak, že se o záměr jednalo. A nevěřím tomu, že by to bylo jenom tím, aby kamera lépe viděla na "stolovníky".

A kde je Iškariotský?

ŘÍJEN SE ZELENÁ

Tentokrát se píše datum 1. října 1914. Masaryk se prochází a debatuje s doktorem Benešem. Pochopitelně ani jeden z nich nemá kabát a pár, který se na schodech vášnivě oddává líbání má na sobě jenom to nejnutnější, aby ho nesebrala tajná policie, která krouží okolo Masaryka a Beneše. Následuje další záběr, kde se za Masarykem a Benešem rázem objevují koruny zelených stromů, které jsou dokonce osvíceny lucernou, aby to divák viděl co nejlépe. A to nejenom že jednou, ale dokonce několikrát. Je třeba říci, že ano, skutečně i v říjnu můžou být zelené stromy a teplo. Ovšem už se poměrně ochlazuje, dny se zkracují a mít trošku barevnější stromy by působilo víc umělecky. Je až s podivem, že zde to uplatněno nebylo.

Vlahý večer, zelené stromy, poměrně teplo. To je ideální čas na vymýšlení
způsobu, jak zničit monarchii.

Zbytek scén pak tvoří záběry na Masaryka s Benešem. Což může působit i jako zajímavé srovnání dvou herců. Na Martinu Hubovi je vidět, jak se s rolí sžil a jak se snaží jí zahrát velmi věrohodně, což nelze říci o Martinu Fingerovi. Osobně mi přijde (a není to pouze v této části), že tu byl vážný záměr udělat z Beneše především introverta. Těžko říci, zda to tak chtěli autoři a nebo to byla iniciativa Martina Fingera. Ovšem hrát to stylem "s nikým se nebavím, dejte mi pokoj" a s neustále jedním a tím samým výrazem je opravdu žalostně málo. Později totiž Finger hraje většinou přes jednu část svého těla a tou je ohryzek. V životě jsem neviděla žádného jiného herce, který by si toto tolik oblíbil jako Martin Finger a který tolikrát polykal. Zda to mělo být zase umělecké ztvárnění kalichu hořkosti, který je třeba vypít až do dna, ví jenom triumvirát Kosatík - Sedláček - Finger.

Tajnej kam se podíváš! Dokonce i peklo a černá kočka už si na Masaryka s
Benešem sbírají usvědčující materiál.

SPRICHST DU DEUTSCH? TAK TROCHEN

Přichází pasáž, ve které je Masaryk na místodržitelství a vede tam rozhovory s místodržitelem Thunem. Nutno podotknout, že v češtině. Dialog těchto dvou pánů trvá několik minut a divák se tak může dozvědět, kdo může za to, že v současnosti je drtivá většina národa ateistická a proč se Masaryk rozhodl zbourat staré struktury. Zde se Masaryk zvedá a přichází dvě zásadní věty: "Jsme každý jiný. Nemluvíte česky.". Bohužel, zmatený divák si v tento moment vyslechl asi tak několik minut trvající rozhovor obou pánů v češtině, aby se ve finále dozvěděl, že ani jeden z nich česky nemluvil.

Nemluvíte česky ... však vy teď taky ne! Tak jak je možné, že si rozumíme?

Je mi jasné, že režisér Sedláček si to oargumentuje slovy, že kdyby to byla němčina, tak by to lidi nebavilo, protože by půlka filmu byly jenom titulky. Jenže! Jednak pochybuju o tom, že původní záměr byl něco vůbec pro lidi natočit (bohužel spíš to vypadá tak, že Sedláček se snažil nejvíc ze všeho protlačit svůj vlastní pohled na dějiny a nic jiného nevnímal) a jednak to mohlo jít vyřešit i jinak. Jak Sedláček, tak Kosatík mohli zvolit primitivní variantu, která nikoho nebude plést a poslední větu do scénáře prostě nedat, případně jí škrtnout. Ne! Zůstala tam a kazí to dojem. Aby toho nebylo dost, tak místodržící se nedá a začne vyčítat Masarykovi, že taky kdysi neuměl a mluvil jenom německy. Masaryk pak jen tak jakoby mimochodem oznámí, že on se ale jazyk naučil. Proč tedy Masaryk nemluvil německy, když perfektně německy uměl? To není známo a zmatek v hlavách zůstává dál. A je to škoda, protože nebýt těchto nelogičností, tak by tento moment byl dokonalý. Jak Martin Huba, tak Igor Bareš své role zvládají na výbornou. Jejich dialogy nenudí a oba se snaží strhnout pozornost na to, co a jak říkají. To se povedlo mimořádně, jen je škoda, že ten dojem kazí děravý scénář.

ROTTERDAMSKÝ HOTEL NEBO SOUČÁST PROHLÍDKY?

Ocitáme se v Rotterdamu. Masaryk schází schody a není mu dobře. Přichází do prazvláštní místnosti a divák nechápe, kde se vlastně ocitá. Zda to má být snaha přeinstalovat nábytek do podoby, aby to působilo jako menší kavárna hotelu, nebo co vlastně?

Je libo si sednout ke dveřím, nebo ke kamnům? Potřebujete rychle utéci, nebo
jste tajný policista, co sbírá celý den tajné informace u kamen?

Zas to postrádá totiž logiku. Ten pohled na onu místnost je opravdu zvláštní a těžko si představit, že by se sedělo takhle šíleně blízko u kamen nebo hned za dveřmi. Především dvěře jsou dobře viditelné natolik, že je jasné, že pokoj, ve kterém se vše nachází působí jako průchoďák. Je tak jasné, že se jedná o místnost, která vypadá zcela jinak, ale filmaři si z ní udělali "hotel" a to se nepovedlo. Snaží se to tak vypadat, ale nevypadá to tak, jak to vypadat má. Samozřejmě nemůže chybět tajná policie a pokud není tajná, tak jde o extrémní dvojici zvědavců. A protože koukají opravdu divně, tak se společnost přesouvá raději do jiné místnosti.

MESIÁŠ NEBO NACIONALISTA?

Kosatík z Masaryka udělal jakýsi nástroj Boha na zemi. Sám Masaryk zde neustále hovoří o tom, že věří v Boha a aby toho nebylo málo, tak ho vede prozřetelnost. Pokud je vám toto slovo něčím povědomé a vybaví se vám historické záběry nebo projevy nacistů, které také prozřetelnost vedla, tak je na pováženou, jak to zase tým autorů myslel. Zde je to opravdu už na hraně a vzhledem k tomu, jak je zde neustále podsouvá význam národa a toho, že český národ musí přestat býti utlačován a bojovat o svůj stát. Navíc byť se Masaryk snaží jakkoliv, tak se s nikým během celého dílu nesvede domluvit, stejně jako představitelé nacismu (ve stylu buď tohle a nebo nic). Těžko říci, zda si autoři uvědomili, na jak tenkém ledě se ocitli, nebo to byl záměr. Jejich Masaryk to je něco mezi nacionalistou a vyvoleným křesťanem, který spasí národ a to není dobré. Ani z uměleckého hlediska a ani z lidského.

Prozřetelnost ukazuje Masarykovi, jak zničit vlastní rodinu.

LUMPENKAVÁRNA V LONDÝNSKÉ UNIVERZITĚ

Pak přichází přednáška na univerzitě v Londýně. Nevím, zda někdo z autorů (nemyslím jenom Kosatíka se Sedláčkem) někdy na nějaké přednášce na univerzitě byl, ale takto by jistě nevypadala. Neumím si dost dobře představit, jak by profesor kázal o budoucnosti Evropy kdesi v knihovně, kde permanentně někdo chodí sem a tam a kde osazenstvo působí, jako kdyby sedělo v kavárně a poslouchalo zpěváka u klavíru. Zatímco zaplacení herci dělají, že poslouchají, zbytek za nimi se snaží alespoň trochu působit, že je to vůbec nezajímá a baví se mezi sebou, což působí divně. Když jdete na přednášku, tak musíte přeci alespoň trochu dělat, že posloucháte, proč byste tam přece jinak šli, ne? Zároveň to vypadá, že stojící skupiny jsou vytočeny, že si nemůžou sednout, ačkoliv u stolů je místa k sezení dost. Po místnosti se pohybují číšníci, což jde trochu proti sobě a divák tak neví, jestli jde o kavárnu nebo o veřejnou knihovnu, ale rozhodně to nemůže být univerzita! Celá scéna tak vypadá, jako kdyby Masaryk prožíval natáčení cyklu "Na stojáka", kdy má bavit obecenstvo, které před ním sedí, pije, jí a kouří. Je pravda, že kdyby se toto zavedlo na vysokých školách během přednášek, tak máme nadbytek vysokoškoláků a Sedláček další vyznamenání!

Přednáška nebo zábava v baru? Šampaňské nebo čaj se sušenkami?

KOSTÝMY? ANTICKÁ TRAGÉDIE!

Pokud se na tu skupinku neherců a komparzistů vzadu zaměříte, tak brzy zjistíte, že se zde odmítaly podílet i kostýmy. Uvidíte nejrůznější přehlídku šatů, která vůbec neodpovídá době a místu a celkově tomu, co se nosilo. Zlaté pravidlo doby, že šaty většiny dam odpovídají zemi, ze které dotyčné šaty pochází, prostě neuvidíte. Je tak třeba známé, že některé země měly specifické druhy látek a ozdob na šatech. Dámy v Anglii často stříbrné, dámy u nás měly většinou korálky. Nejsem si jistá, nakolik se členové sekce "kostýmy" v tomto vyznali, ale dámy vzadu opravdu působí neskutečně kýčovitě.

Ano, i takovéhle přednášky mohli mít vaši prarodiče, pokud by se dostali na anglickou univerzitu.

Uvidíte dámu v klobouku a kabátu, o kus dál slečnu, která vypadá, že vypadla z Titanicu, další dáma má bílé šaty a odhalené ruce a výstřih. Absolutně tak nepochopíte, proč některé dámy sedí a mají na hlavě klobouk s brky a kabát, zatímco další jsou poměrně spoře oděny ve večerní toaletě. Některé mají šaty tmavé, některé velmi světlé. Nějaké pravidlo o tom, že barva šatů odpovídá věku a společenské příležitosti se zde také nedodržuje. Nedá se tak skoro ani určit doba ani roční období, země nebo sociální postavení přítomných dam. Vůbec nepochopíte jestli se to odehrává večer a slaví se šampaňským nebo odpoledne, kdy se chodí na čaj a sušenky. Aby bylo jasno, na stole uvidíte oboje! Jak šampaňské, tak sušenky a čaj. Jedna část lidí vypadá, že je zde jenom na skok uprostřed podzimu a mají ještě nějaké pochůzky a odmítají si sundat kabát a další sekce vypadá, že přišla na skvělou oslavu a budou se veselit až do rána. Ovšem toto není ani první, ani poslední facka, kterou logika od Sedláčka během celého eposu dostala.

S kloboukem a v kabátu x bez klobouku a bez kabátu.

ROZDÍL MEZI HERCEM A KOMPARZISTOU? VŮBEC ŽÁDNÝ!

Už na první pohled je jasně poznat, že přítomné posluchačstvo se rozděluje do tří kategorií, totiž mezi herce, neherce - komparzisty sedící za nimi a komparzisty stojící v prazvláštních šatech za neherci. Od neherců asi pravděpodobně bylo očekáváno sedět a pokud možno moc nepít a nejíst sušenky. Komparzisté měli jenom tvořit křoví a mluvit a mluvit.

Jasně viditelné ramínko.

Vidíte stůl, který asi jediný poslouchá, co Masaryk říká a kolem něj spousty mužů ve vedlejších rolích a jednu dámu. Proč tam seděla se zatím nedozvíte. Vůbec netušíte, ke komu patří nebo jestli to je studentka nebo mecenáška ... prostě nevíte a nechápete. Dáma se tváří čím dál tím víc otráveněji a vypadá to, že si spletla lokál. Zatímco skupinka mužů zasvěceně diskutuje o Masarykovi a o tom, co je vlastně znač, dáma by nejraději utekla. Bohužel, množství záběrů na onu ženu vám ukáže to, že dotyčná herečka (Markéta Coufalová) se natolik vrtěla, že jí spadlo rudé ramínko. Zda to bylo od kombiné nebo od podprsenky těžko říci. Následně pak přichází scéna, která všechno objasní. Pokud se ptáte, co tam ta žena dělala ... mohu vám odpovědět v duchu skupiny Monty Python a jejich známé scénky s matracemi - byla to její jediná replika.

Zde už herečce rudé ramínko spadlo.

A to na tom byla ještě poměrně dobře! Zbytek profi herců si střihl tak dvě věty a Pavel Rímský dokonce žádnou! A aby nespravedlnosti nebylo málo, tak Pavel Rímský má čestné místo v závěrečných titulcích, zbytek debatujícího kulatého stolu najdete v sekci "a další". Takže je prakticky zbytečné rozlišovat, kdo je komparz a kdo už léta hraje, protože všichni plní stejnou funkci - stojí a mlčí.

Asi zatím nejmenší role Pavla Rímského - hledící muž u mapy. Těžko říci, zda
jde o číšníka, tajného a nebo profesora, který měl mít přednášku, ale na poslední
chvíli mu ji kvůli Masarykovi zrušili. Koho to zajímá, musí počkat na titulky.

Z titulků je jasné, že rozsah role Pavla Rímského byl asi původně větší, nicméně některé scény se možná nehodily, nebyly na ně peníze a nebo si to představitel rozmyslel. Každopádně i to se dalo upravit, ale nakonec se neupravovalo nic.

NAJDI LOKACE!

Pokud by diváka zajímalo, kde se to celé točilo, tak přichází jednoznačné rozklíčování a nikdo nebude divákovi bránit, aby si na to přišel sám. Zjistíte, že se jedná o prostor, který opisuje kruh a zároveň je tam mnoho knih (u některých je dokonce pletivo), sloupy, které zde jsou, jsou výrazně antické. Pokud vám to zapaluje a řeknete si, že výrazně na antiku navazoval empír, tak už dotyčný zámek máte. A pokud stále ještě váháte, přijdou další záběry, kde podle výzdoby a geometrických architektonických prvků na zdech jasně poznáte, že nikoliv v Londýně, ale na zámku Kačina se všechno odehrává! Smůla štábu je ta, že empírových zámků u nás je naprosté minimum, tudíž máte prakticky ihned jasno a autoři dostávají body dolů za výběr interiérů.

Velké množství knih, herci neustále chodí do kolečka a antické sloupy ... zámek Kačina!

HODINA DĚJEPISU ANEB JAK TO BYLO S "FÓGASTISBURKEM"?

Kosatík si chtěl užít svou chvilku slávy a proto se poněkud nešťastně pustil to psaní super slovní přestřelky, která pak bohužel byla využita. Celou dobu zde Masaryk s Georgem řeší, jak starý je český stát, případně, jestli někdy nějaký byl. Koho to nebaví, může hledat znaky empíru v místnosti, ve které se páni nacházejí a jistě jich najde řadu (a nejenom ty, ale také řadu dalších kuriozit). Kdo vnímá, o čem se zde mluví, tak zjistí, že Masaryk, podle tohoto výkladu, neznal historii svého národa a smutný je na tom fakt, že nějaký anglický politik ví víc, než budoucí prezident. Dokonce ví, jak o Sámovi, tak o Wogastisburgu. A aby George zvýšil absurdnost tohoto tvrzení, totiž že je jednalo o českou pevnost, tak o něm dokonce mluví jako o Fógastisburgu - protože to zní víc germánsky a také proto, že Češi vlastní národ v té době neměli. Ovšem germánské obyvatelstvo už ano. Jenom s tím jedním kronikářem se netrefili no. Což je tedy docela "šáde" pro Kosatíka.

Kde asi tak mohl ležet Fógastisburk?

SEM A TAM A TAM A SEM - KDO TO JE? A JAK SE TAM DOSTAL?

Pokud jste četli minimálně tak dvě až pět knih o této době a o osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka, tak máte v podstatě vyhráno a vše chápete, nebo alespoň většinu. Pokud ne, tak máte smůlu, protože nikdo vám to vysvětlovat nebude. A soudě dle některých vět ve scénáři, je to pro zachování určité inteligence českého národa i správně. Pokud neznáte klíčové události a osobnosti, tak se ztratíte ve skákání v časech. Ano, mohou vám pomoci titulky, ale ty poměrně rychle mizí (možná i záměrně) a divák tak zapomíná, o koho se vlastně jedná a v jaké době děj momentálně je.

Část scénáristů využívá fígl s oslovováním a voláním na figury, aby si divák zvládl zapamatovat, kdo je kdo a nemusel řešit, kde se tam ta figura vzala. Pokud jde o tuhle metodu vštěpení jmen, tak v nedávné době to velmi dobře zvládl scénárista Václav Šašek ve Zločinu v Polné. Tam si můžete spočítat s jakou kadencí osloví doktora Auředníčka jeho asistent, pak kolikrát osloví Hilsnera doktor Auředníček, pak si můžete všimnout i toho, kolikrát doktor Auředníček mluví v duchu nebo s dalšími o doktoru Baxovi nebo o Pešákovi. Můžete si všimnout také toho, kolikrát zazní jméno Anežka Hrůzová, ať už u soudu nebo když o ní mluví zbytek. Ani ne za hodinu a několik minut k tomu, co film trvá, znáte veškeré osazenstvo a kdybyste ho do dalšího dílu zapomněli, tak se to zopakuje ještě několikrát v dalším díle. Tohle ale u Českého století chybí a dokonce to vypadá, že o tom ani nikdo neuvažoval. Ano, slyšíte pořád jenom "Masaryku ... Masaryku", ale to je vám k ničemu, když nevíte, kdo je ten, co ho hraje Donutil, a tak už nezbývá nic jiného, než čekat na titulky a ty jsou vám taky k ničemu.

Naprostý šok ovšem divák zažívá v okamžiku, kdy se z Masaryka, kterému se prakticky nic nedaří, nikdo ho nechápe a nikdo mu nerozumí najednou nastává hrdina národa! Přichází zlom a on se vrací a stává se postupně nejdůležitější osobností nejenom československých, ale i evropských dějin. Kde se stala ta změna, nebo co ho k tomu nakoplo, prostě nepoberete a nezjistíte, jak to bylo a čí zásluhou, pokud po tom nezačnete pátrat sami. Pro laika vyznívá Masaryk jako vyhoštěnec, který se furt potuluje po Evropě a chtějí ho zabít. Jinými slovy, pokud hned na začátku usnete a probudíte se na konci, tak víte o obsahu díla přesně tolik, kolik divák, který si to poslušně odkoukal celé - nic!

Jak se mohl stát prezidentem? Jak to dotázal? Asi našel Fógastisburk ...

KYTIČKA MALIČKÁ

I když detail, tak přeci ... Masaryk přijíždí v prosinci před Vánoci a běží k němu dítě s kytičkou. Jediné, co by to dítě omlouvalo (nebo spíš člena štábu, co jí tu kytku dal), by byl fakt, že by Masaryk přijel v létě a nebo, že by kytka byla umělá a nebo že by natáčeli pohádku o dvanácti měsíčkách a dotyčná hrála Marušku. Bohužel, kytka je živá a místo dvanácti měsíčků jsou tam legie na nástupišti. Každý divák pozná růže a někteří poznají i drobné kopretiny a asparágus. Kde by se po konci války v prosinci roku 1918 vzala taková kytice, která by vypadala, jako kdyby jí dívenka natrhala momentálně na záhoně uprostřed léta a mimo nově vznikající Československo? Kde by asi tak v té době nějaký člověk provozující květinářství vzal takové květiny v prosinci? Tak to ví jenom členové štábu. Opět se tomu dalo vyhnout tak, že nemuselo jít o tak detailní záběr, aby to tolik bilo do očí, ale nikomu to zvláštní nepřišlo. Dokonce ani členům štábu, kteří by ještě měli pamatovat časy, kdy se nedalo v zimě sehnat to, co kvetlo v létě.

I takovou kytici jste mohli dostat koncem roku 1918 na nástupišti v Praze. Světový unikát!

KDE JE ŠTEFÁNIK? ČESKÉ NEBO ČESKOSLOVENSKÉ STOLETÍ?

Pokud jste se těšili na Štefánika a na legionáře, kteří to Rakousko zboří totálně, během doby, co Masaryk s Benešem tráví většinu času vymýšlením, jak nacpat vzkaz do tužky, tak jste se nedočkali. Když tedy nepočítáme účast klubů vojenské historie na peróně s praporem. Přiznám se, že jsem alespoň větší prostor pro Štefánika čekala. Hlavně také proto, že o této osobnosti se prakticky moc nemluví a rok co rok upadá do většího a většího zapomnění. Jeho připomenutí by tak bylo něčím specifické a jedinečné a hodilo by se. Nicméně chápu, že jde o ryze "české" století a Slováci nejsou příliš v oblibě (myšleno tak, že slovenské osobnosti nejsou v oblibě, nikoliv herci). Vrcholem toho, co autoři museli do série nacpat byl Dubček a Mečiar. Štefánik se nehodil, také kvůli tomu, že jsou známy jisté rozpory mezi ním a zbytkem, ale je to škoda. Především proto, že podstatou toho "českého" století byl fakt, že až na výjimky šlo o československé století! Ovšem chápu, že když je to podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, tak se jedná pouze o české století, protože je to jejich práce.