Minulý týden jsem se byla podívat v Lidicích. Je třeba hned od začátku připomenout jeden fakt. A sice, že Lidice nebyly jedinou obcí v dějinách této země, která byla vyhlazena, zničena, spálena a obyvatelstvo povražděno, případně jejich návrat byl nežádoucí. Těch obcí či měst byla celá řada a samozřejmě, lidé se často přou o to, kde bylo napácháno více škody, a zda se to vůbec za zničení dá považovat. Také jsem slyšela názory, že je zapotřebí zhodnotit, zda si za to obyvatelé opravdu mohli sami. Tedy, pokud skutečně nějaká obec pomáhala členům odboje nebo partyzánům, tak se pak nemůžou čemu divit. V samotném závěru druhé světové války bylo zničeno skoro deset obcí! Z nich asi nejznámější jsou Vavřákovy paseky, Ploština či Javoříčko.
Co se Protektorátu Čechy a Morava týče, tak Lidice byly
první takovou obcí, kterou nacisté kompletně vyhladili. A také úzká provázanost
s další historickou událostí, totiž atentátem na Heydricha, z ní
udělalo obci, kterou tehdy znal skoro celý svět. Na památku toho, co se
v Lidicích stalo, bylo dokonce několik měst v cizině pojmenováno
symbolicky "Lidice". Na základě provedeného atentátu na Heydricha byl odvolán podpis na mnichovské dohodě. Československo díky tomu stanulo po
válce na straně vítězů a už v Anglii Edvard Beneš vyhlásil program "Lidice
shall live", tedy "Lidice budou žít". Tím, kdo tento program navrhl byl sir
Barnett Stross. Tento Angličan dal podnět k založení Lidice shall live a zasadil se o to, aby byl založen památník v Lidicích. Sehnal dokonce i finanční prostředky na to, aby se přeživším lidickým ženám, které
se neměly kam a ke komu po válce vrátit, postavily nové domy, kde by mohly žít.
Netušily, že jejich manželé, synové a bratři byli postříleni u Horákova statku. Netušily, že obec byla vyhlazena a ženy nevěděly, že většinu jejich dětí nacisté zplynovaly.
Stross se také zasloužil o vybudování Růžového sadu v Lidicích a speciálně pro něj nechal
přivést ty nejkrásnější a nejvzácnější růže. Jeho portrét je
dodnes k vidění v Lidické galerii.
Příběh Lidic šokoval svou krutostí a také mnohé inspiroval
k bádání. Od té doby byla napsána řada knih, bylo natočeno několik filmů a také vznikly televizní dokumenty, nebo se malovaly obrazy a tvořily sochy. Řada badatelů se snažila zjistit, jaký byl osud lidických dětí a
usilovně po nich pátrali. Snažili se dohledat příběhy, které nebyly známé a nebo se o nich vědělo jen málo. Ať
už jde o Stanislava Mottla, kterého fascinoval příběh třiceti
„terezínských“ hrobařů, tedy mužů, kteří museli vykopat hrob pro lidické muže, natolik, že se je snažil vypátrat a identifikovat.
Nebo o Zdeňka Mahlera, který vydal knihu "Muž, který přežil Lidice". Vypráví
zde příběh Františka Seidla (ovšem jméno je upraveno na Františka Šímu), který
se ocitl na pokraji války ve vězení za vraždu svého syna. Byl mu vyměřen trest
odnětí svobody v délce čtyř let a do Lidic se vrátil až po vyhlazení obce.
Právě tento motiv pak inspiroval filmaře a režiséra Petra Nikolajeva
k natočení filmu Lidice v roce 2011. Ačkoliv je pravda, že původní název knihy by filmu slušel víc. Dokonce přímo v muzeu si můžete všimnout modelu Lidic, za kterým je plakát z filmu Lidice s podpisem herce Karla Rodena.
Těžko říci, kdy vlastně památník začal vznikat. Krátce po vyhlazení celé obce se totiž objevilo několik lidí, kteří měli tu odvahu a do těchto míst, tedy na louku, kde bylo pusto, donést květiny a vzpomenout na osud obce. Podle rozkazu mělo být jméno obce vymazáno a Lidice zničeny.
Ví se, že památník se začal probouzet k životu po druhé světové válce. Lidické ženy se vrátily do míst, kde stávala jejich obec a na místo pochopitelně přijela si sestava politických funkcionářů, kteří zde hovořili o nutnosti potrestat všechny, kteří se na tomto masakru a zničení nejenom obce, ale také lidských životů podíleli. Zároveň začala výstavba nové obce Lidice. Pro tu se začalo budovat několik domů a také muzeum.
Část československých politiků v Londýně věděla velmi dobře, že pokud se provede atentát na Heydricha, tak přijdou kruté následky. Bylo jasné, že nastanou popravy a bylo jasno, že se to také vůbec nemusí podařit. Je třeba připomenout, že do té chvíle se zatím žádný z atentátů na tak vysoké politické činitele nacistického Německa nepodařil. Koncem května se atentát uskutečnil a nepodařil. Heydrich žije, hlásí radiopřijímač. Taková situace vůbec nebyla příjemná ani pro jednu stranu a českoslovenští politici byli v pasti. Němci poměrně brzy zjistili, že jde o parašutisty, kteří byli vycvičeni v Anglii. Dokonce už o některých docela dlouhou dobu věděli a byli jim na stopě. Pak přišlo ale něco s tím se nepočítalo.
Začal červen a situace se komplikovala čím dál tím víc. Začalo se popravovat a parašutisté se začali bát jenom o sebe, ale především o druhé. Každým dnem, kdy nacisté nebyli úspěšní při lovu na parašutisty a atentátníky se popravovalo. Všude si bylo možno přečíst a slyšet, kdo byl popraven. Parašutistům bylo jasné, že zklamali. Nezabili Heydricha, ohrozili odboj, vlastní rodiny, rodiny u kterých se schovávali a také životy dalších lidí, kteří byli popraveni. Začátkem června přišla zpráva, na kterou ukrytí parašutisté tak dlouhou čekali. Heydrich v nemocnici na následky atentátu zemřel. To byla pro parašutisty uklidňující zpráva, protože misi splnili, tedy alespoň výsadek skupiny Anthropoid.
Pro nacisty to vůbec nebyla dobrá zpráva a bylo jasné, že přijde krutá msta. Bylo zapotřebí zničit a zabít všechny, kteří k atentátu přispěli a nebo ho schvalují. Den předtím, než se tak stalo přišla záminka v podobě dopisu, který byl doručen jedné dělnici. Ona dívka si bláhově myslela, že pomohla jednomu z atentátníků na Heydricha Josefu Horákovi, když vyřídila vzkaz, že onen parašutista je v pořádku a zdráv. Nacisté začali zuřivě pátrat po obci Lidice (nejdřív si jí ovšem spletli s Liticemi), kde žil před válkou jakýsi Horák. Brzy ji našli a provedli důkladné domovní prohlídky a příslušníky rodiny zatkli. Nenašlo se ovšem nic, a tak o tom sepsali důkladnou zprávu. Po Heydrichově smrti to byla nejbližší stopa ke mstě. Bylo jasné, že atentát provedli parašutisté vycvičení v Londýně a bylo jasné, že Horák a jeho přítel Stříbrný z Lidic v Anglii jsou a dokonce jsou to také letci. Bylo tak jasné, že lepší záminku nacisté mít nemohou a "bližšího nepřítele" také ne. Nikdo totiž nemohl s určitostí říci, že ani Horák ani Stříbrný se na přípravě atentátu nepodíleli. Osud Lidic se tak naplnil 10. června 1942, jak připomíná sousední ulice a kdy poslední obyvatel Lidic obci opustil a víckrát se do ní už nevrátil.
Barnett Stross byl britský politik, který pocházel z polské židovské rodiny. Postupně se vypracoval na velmi váženého občana Velké Británie. Když se dozvěděl o tom, co nacisté provádějí v Evropě, byl jednoznačně na straně Velké Británie a podporoval zásah proti nacismu. Velmi ho zasáhl osud Lidic. Dokonce až natolik, že jednal s Edvardem Benešem o pomoci pro toto místo. Nesouhlasil s tím, že by jméno obce mělo být vymazáno z map a rozhodl se, že zkusí pomoci, jak bude moci. Zjistil si, že Lidice byly obcí, kde se podstatná většina obyvatel živila hornictvím. On sám byl mimochodem doktorem, který se snažil vymyslet způsob, jak vyléčit plíce horníků, kteří trpěli často na závažné nemoci plic. A tak se snažil strhnout anglické horníky na svou stranu, aby Lidicím pomohli. Ve městečku Stoke-on-Trent mezi Birnighamem a Manchesterem se snažil přemluvit horníky, aby podpořili jeho úmysl a ukázat nacistickému Německu, že to, že Lidice zničili neznamená, že nemohou být obnoveny. Podporu nakonec našel a pomohl mu i Edvard Beneš, bývalý prezident předválečného Československa. Spolu tak vyhlásili program Lidice shall live a věřili, že jednou se uskuteční. Snažili se připomínat, co se v této obci stalo.
Je třeba říci, že se jim to velice dobře dařilo. Pravidelně se setkávali a den výročí vyhlazení obce byl dnem pietním. Vznikaly další výbory na pomoc, byly vydávány knihy a ještě během války byl o Lidicích dokonce natočen v Anglii film "Umlčená vesnice". V Anglii pak začali také pracovat na sepisování všech činů nacistického Německa proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava.
Když válka skončila dostal sir Barnett Stross možnost vidět Lidice a setkat se s lidmi, kteří Lidice přežili. 10. června 1945 bylo v Lidicích na manifestaci oznámeno, že Lidice se vybudují znovu. Sir Barnett Stross výrazně pomohl s finanční stránkou celé věci. Nejenom s tím, že byl vybudován památník, ale také se zasadil o to, aby lidické ženy měly nové domy. Nový domov, kde budou moci bydlet, když během války o ten svůj přišly. Stross byl nakonec vyznamenán Řádem Bílého lva a snažil se i nadále pomáhat Československu. Jeho snaha neustala ani po únoru 48. V době, kdy řada lidí třela bídu s nouzí a fungoval zde příděl na potravinové lístky přišel s nápadem vybudovat sad plní růží. I když politická situace nebyla velmi příhodná pro takový čin, podařil se prosadit a Stross nechal dovést z Anglie ty nejkrásnější růže. Jedině a pouze pro Lidice.
Sám Stross se do Lidic vracel a navštívil je několikrát. Přispěl velmi značně k jejich novému životu a hlavní alej dnes nese jeho jméno. Vždy si všímal toho, co se v Československu děje. Sir Barnett Stross zemřel v roce 1967. Bylo to v době, kdy se snažil shromažďovat umělecká díla od umělců ze všech koutů světa do Lidické galerie.
Pokud do Lidic zavítáte, tak si jistě půjdete obhlédnout místa, kde se obec původně rozkládala a kde dnes naleznete jenom trávník a stromy. Brzy nastane první problém a začnete řešit, kde stál který dům a proč ten dům byl tak významný.
Letošní rok byl poměrně vděčný na popisky, které byly do Lidic nově přidány. Takže víte, kde byli postříleni lidičtí muži a kde leží. Víte, kde stál přibližně Horákův statek, najdete bez problémů kostel svatého Martina, lidickou školu a hřbitov. Toť vše. Je pravda, že je to dost málo a chtělo by to přidat. Když už ne nic jiného, tak by byla hezká alespoň instalace venkovních tabulí s tím, jaký dům zde stál, co se stalo s majiteli, případně obrázek, jak dům vypadal.
Uvidíte, že je zde i památný strom tzv. Lidická hrušeň, ale nedozvíte se, proč je památná. Nevíte tak, že to byl jediný strom, který zde zůstal a "přežil" vyhlazení obce. Často se o ní hovoří jako o "němé svědkyni" toho, co se v Lidicích odehrálo.
V aleji je umístěno i muzeum. Pokud do něj zavítáte, tak budete možná drobet zklamáni. Nejdříve vás čeká kratičké video, ze kterého nepoznáte všechny příčiny, které vedly k vyhlazení obce Lidice u Kladna. Po zhlédnutí filmu, který má tak cca 10 minut můžete projít dveřmi do další místnosti. Zde se nachází cedule z Lidic, dveře od kostela svatého Martina v Lidicích, fotografie z Lidic a další drobnosti, které patřily obyvatelům obce Lidice. Zajímavostí je určitě seznam fotografií téměř všech obyvatel Lidic. A to jak mužů, tak dětí a samozřejmě i žen. Vidíte tak prakticky kompletní obyvatele Lidic a jejich jména. Můžete zde zhlédnout několik videí, promítají se zde fotografie. Část věnována lidickým dětem vás uvítá hlasem dítěte, které čte dopis domů. Jde o čtení ze skutečných dopisů, které děti psali domů rodičům, protože nevěděly, co se s rodiči stalo. Na konci výstavy je pak drobný koutek, kde jsou umístěny fotografie žen z Lidic. Zároveň zde můžete vidět dokument o lidických ženách a přeživších dětech. Muzeum je koncipováno tak, že je zde spousta audiovizuálních prvků, které s vaším duševním klidem jednoznačně pohnou. Místnost je tmavá a osvětleny jsou jenom ty části, které je zapotřebí, aby návštěvník viděl.
Přímo naproti muzeu vás mohou lákat otevřené dveře do místnosti "pod tribunou". Tato jedna místnost se věnuje převážně druhé světové válce. Jsou zde umístěny tabule, které mapují její průběh a boj proti nacistickému Německu. Problémem je ale skutečnost, že text na tabulích není v češtině.
Pod alejí máte ještě možnost vidět další výstavu. Jde o výstavu, která pojednává o koncentračních táborech a zároveň zde jsou ve vitríně k vidění i dokumenty, které jsou spjaty s historií Lidic.
Pokud zavítáte do lidického muzea a zaplatíte si vstupenku, tak získáte možnost navštívit i Lidickou galerii. Ta se nachází pár set metrů od pietního území. Cestou k ní se můžete projít ulicí 10. června 1942 a můžete cestou vidět novou zástavbu Lidic a domy, které byly vystavěny pro lidické ženy. Lidická galerie byla původně postavena pro zcela jiný účel. Jednalo se o kulturní dům, s jehož stavbou se začalo v roce 1957. Deset let poté přišel sir Barnett Stross s nápadem, že by bylo hezké shromáždit sbírku umění, která bude darována Lidicím. Oslovil tak umělce z celého světa a výsledkem je bohatá Lidická galerie čítající velké množství uměleckých děl. O rok později obohatil galerii o sbírku německého umění René Block. Zvláštní na tom bylo to, že se jednalo o soubor umění jak umělců z východního, tak ze západního Německa. Mimochodem René Block spolupracuje s Lidickou galerií dodnes.
V přízemí Lidické galerie pak uvidíte stálou expozici včetně portrétu samotného Barnetta Strosse. Galerií vás provedou zasvěcené pracovnice, které jsou velice milé a snaží se návštěvníkům vše vysvětlit a ukázat. Je zde vidět, že mají radost z návštěvníků. Přeci jenom sbírka moderního umění ukazuje další a zcela jiný život Lidic, který většinu lidí nezajímá tolik jako samotné pietní území.
Zajímavé je, že pokud se vydáte na návštěvu do Lidic, tak si můžete projít život této obce téměř po časové ose a událostech. Začnete u pietního území, na kterém stále původní obec Lidice. Pak se podíváte k aleji, která byla vystavěna po válce a projdete si muzeum. Pak můžete jít rovně přes "nové" Lidice ulicí 10. června 1942. Prohlédnete si zde domečky, které byly postaveny pro lidické ženy. Na konci ulice pak uvidíte Lidickou galerii se sbírkou umění, která by se dala považovat za moderní etapu Lidic a prohlédnout si zbytek nynější zástavby.
Už na začátku si můžete všude přečíst tabule s nápisem, že se jedná o čistě pietní území a prosbu na návštěvníky, aby to respektovali. Je tak samozřejmé, že se projdete po hlavní cestičce až k hřbitovu a pak zpět k aleji. K mému šoku jsem za tu dobu zaregistrovala několik rodin s dětmi, kteří nedbali na cestičku, ale běželi přímo po trávníku a křičeli na sebe. U hřbitova se pak objevila další skupinka lidí s několika psi a malými dětmi a pochopitelně, ani jeden pes nebyl na vodítku a volně si pobíhali po pietním území. Děti opět křičely, smály se, psi pobíhali kolem. Absolutně nikoho nezajímala pieta, protože proč?
Bylo dost znát, že někteří si snad ani neuvědomují, co se zde událo a dost mě překvapilo i to, když jsem viděla nakousnutou a odhozenou hrušku, která se válela nedalo památné lidické hrušky.
Problémem je, že právě kvůli tomu, aby se to nikdy nedělo se konají všechny pietní akce, stojí zde památník a ti, kteří přežili o tom vypráví. Cílem nacistů bylo tuto obec zničit a to tak, aby se zapomenulo, že tu nějaká obec kdysi stála. Dokonce se bavili tím, že místo obce s domy, zde bude pole s kukuřicí. Všichni zapomenou a to bude právě ta pravá odplata! Je smutné, že i když se spousta lidí snaží, nacisté si svůj sen splnili, akorát na kukuřici nedošlo.
 |
| Zdroj: http://www.imdb.com/title/tt1754123/mediaviewer/rm3616520192 |
O PAMÁTNÍKU
Těžko říci, kdy vlastně památník začal vznikat. Krátce po vyhlazení celé obce se totiž objevilo několik lidí, kteří měli tu odvahu a do těchto míst, tedy na louku, kde bylo pusto, donést květiny a vzpomenout na osud obce. Podle rozkazu mělo být jméno obce vymazáno a Lidice zničeny.
Ví se, že památník se začal probouzet k životu po druhé světové válce. Lidické ženy se vrátily do míst, kde stávala jejich obec a na místo pochopitelně přijela si sestava politických funkcionářů, kteří zde hovořili o nutnosti potrestat všechny, kteří se na tomto masakru a zničení nejenom obce, ale také lidských životů podíleli. Zároveň začala výstavba nové obce Lidice. Pro tu se začalo budovat několik domů a také muzeum.
CO PŘEDCHÁZELO ZNIČENÍ LIDIC?
Část československých politiků v Londýně věděla velmi dobře, že pokud se provede atentát na Heydricha, tak přijdou kruté následky. Bylo jasné, že nastanou popravy a bylo jasno, že se to také vůbec nemusí podařit. Je třeba připomenout, že do té chvíle se zatím žádný z atentátů na tak vysoké politické činitele nacistického Německa nepodařil. Koncem května se atentát uskutečnil a nepodařil. Heydrich žije, hlásí radiopřijímač. Taková situace vůbec nebyla příjemná ani pro jednu stranu a českoslovenští politici byli v pasti. Němci poměrně brzy zjistili, že jde o parašutisty, kteří byli vycvičeni v Anglii. Dokonce už o některých docela dlouhou dobu věděli a byli jim na stopě. Pak přišlo ale něco s tím se nepočítalo.
Začal červen a situace se komplikovala čím dál tím víc. Začalo se popravovat a parašutisté se začali bát jenom o sebe, ale především o druhé. Každým dnem, kdy nacisté nebyli úspěšní při lovu na parašutisty a atentátníky se popravovalo. Všude si bylo možno přečíst a slyšet, kdo byl popraven. Parašutistům bylo jasné, že zklamali. Nezabili Heydricha, ohrozili odboj, vlastní rodiny, rodiny u kterých se schovávali a také životy dalších lidí, kteří byli popraveni. Začátkem června přišla zpráva, na kterou ukrytí parašutisté tak dlouhou čekali. Heydrich v nemocnici na následky atentátu zemřel. To byla pro parašutisty uklidňující zpráva, protože misi splnili, tedy alespoň výsadek skupiny Anthropoid.
Pro nacisty to vůbec nebyla dobrá zpráva a bylo jasné, že přijde krutá msta. Bylo zapotřebí zničit a zabít všechny, kteří k atentátu přispěli a nebo ho schvalují. Den předtím, než se tak stalo přišla záminka v podobě dopisu, který byl doručen jedné dělnici. Ona dívka si bláhově myslela, že pomohla jednomu z atentátníků na Heydricha Josefu Horákovi, když vyřídila vzkaz, že onen parašutista je v pořádku a zdráv. Nacisté začali zuřivě pátrat po obci Lidice (nejdřív si jí ovšem spletli s Liticemi), kde žil před válkou jakýsi Horák. Brzy ji našli a provedli důkladné domovní prohlídky a příslušníky rodiny zatkli. Nenašlo se ovšem nic, a tak o tom sepsali důkladnou zprávu. Po Heydrichově smrti to byla nejbližší stopa ke mstě. Bylo jasné, že atentát provedli parašutisté vycvičení v Londýně a bylo jasné, že Horák a jeho přítel Stříbrný z Lidic v Anglii jsou a dokonce jsou to také letci. Bylo tak jasné, že lepší záminku nacisté mít nemohou a "bližšího nepřítele" také ne. Nikdo totiž nemohl s určitostí říci, že ani Horák ani Stříbrný se na přípravě atentátu nepodíleli. Osud Lidic se tak naplnil 10. června 1942, jak připomíná sousední ulice a kdy poslední obyvatel Lidic obci opustil a víckrát se do ní už nevrátil.
SIR BARNETT STROSS
Barnett Stross byl britský politik, který pocházel z polské židovské rodiny. Postupně se vypracoval na velmi váženého občana Velké Británie. Když se dozvěděl o tom, co nacisté provádějí v Evropě, byl jednoznačně na straně Velké Británie a podporoval zásah proti nacismu. Velmi ho zasáhl osud Lidic. Dokonce až natolik, že jednal s Edvardem Benešem o pomoci pro toto místo. Nesouhlasil s tím, že by jméno obce mělo být vymazáno z map a rozhodl se, že zkusí pomoci, jak bude moci. Zjistil si, že Lidice byly obcí, kde se podstatná většina obyvatel živila hornictvím. On sám byl mimochodem doktorem, který se snažil vymyslet způsob, jak vyléčit plíce horníků, kteří trpěli často na závažné nemoci plic. A tak se snažil strhnout anglické horníky na svou stranu, aby Lidicím pomohli. Ve městečku Stoke-on-Trent mezi Birnighamem a Manchesterem se snažil přemluvit horníky, aby podpořili jeho úmysl a ukázat nacistickému Německu, že to, že Lidice zničili neznamená, že nemohou být obnoveny. Podporu nakonec našel a pomohl mu i Edvard Beneš, bývalý prezident předválečného Československa. Spolu tak vyhlásili program Lidice shall live a věřili, že jednou se uskuteční. Snažili se připomínat, co se v této obci stalo.
Je třeba říci, že se jim to velice dobře dařilo. Pravidelně se setkávali a den výročí vyhlazení obce byl dnem pietním. Vznikaly další výbory na pomoc, byly vydávány knihy a ještě během války byl o Lidicích dokonce natočen v Anglii film "Umlčená vesnice". V Anglii pak začali také pracovat na sepisování všech činů nacistického Německa proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava.
Když válka skončila dostal sir Barnett Stross možnost vidět Lidice a setkat se s lidmi, kteří Lidice přežili. 10. června 1945 bylo v Lidicích na manifestaci oznámeno, že Lidice se vybudují znovu. Sir Barnett Stross výrazně pomohl s finanční stránkou celé věci. Nejenom s tím, že byl vybudován památník, ale také se zasadil o to, aby lidické ženy měly nové domy. Nový domov, kde budou moci bydlet, když během války o ten svůj přišly. Stross byl nakonec vyznamenán Řádem Bílého lva a snažil se i nadále pomáhat Československu. Jeho snaha neustala ani po únoru 48. V době, kdy řada lidí třela bídu s nouzí a fungoval zde příděl na potravinové lístky přišel s nápadem vybudovat sad plní růží. I když politická situace nebyla velmi příhodná pro takový čin, podařil se prosadit a Stross nechal dovést z Anglie ty nejkrásnější růže. Jedině a pouze pro Lidice.
Sám Stross se do Lidic vracel a navštívil je několikrát. Přispěl velmi značně k jejich novému životu a hlavní alej dnes nese jeho jméno. Vždy si všímal toho, co se v Československu děje. Sir Barnett Stross zemřel v roce 1967. Bylo to v době, kdy se snažil shromažďovat umělecká díla od umělců ze všech koutů světa do Lidické galerie.
LIDICE ANEB CO KDE STÁLO
Pokud do Lidic zavítáte, tak si jistě půjdete obhlédnout místa, kde se obec původně rozkládala a kde dnes naleznete jenom trávník a stromy. Brzy nastane první problém a začnete řešit, kde stál který dům a proč ten dům byl tak významný.
Letošní rok byl poměrně vděčný na popisky, které byly do Lidic nově přidány. Takže víte, kde byli postříleni lidičtí muži a kde leží. Víte, kde stál přibližně Horákův statek, najdete bez problémů kostel svatého Martina, lidickou školu a hřbitov. Toť vše. Je pravda, že je to dost málo a chtělo by to přidat. Když už ne nic jiného, tak by byla hezká alespoň instalace venkovních tabulí s tím, jaký dům zde stál, co se stalo s majiteli, případně obrázek, jak dům vypadal.
Uvidíte, že je zde i památný strom tzv. Lidická hrušeň, ale nedozvíte se, proč je památná. Nevíte tak, že to byl jediný strom, který zde zůstal a "přežil" vyhlazení obce. Často se o ní hovoří jako o "němé svědkyni" toho, co se v Lidicích odehrálo.
MUZEUM
V aleji je umístěno i muzeum. Pokud do něj zavítáte, tak budete možná drobet zklamáni. Nejdříve vás čeká kratičké video, ze kterého nepoznáte všechny příčiny, které vedly k vyhlazení obce Lidice u Kladna. Po zhlédnutí filmu, který má tak cca 10 minut můžete projít dveřmi do další místnosti. Zde se nachází cedule z Lidic, dveře od kostela svatého Martina v Lidicích, fotografie z Lidic a další drobnosti, které patřily obyvatelům obce Lidice. Zajímavostí je určitě seznam fotografií téměř všech obyvatel Lidic. A to jak mužů, tak dětí a samozřejmě i žen. Vidíte tak prakticky kompletní obyvatele Lidic a jejich jména. Můžete zde zhlédnout několik videí, promítají se zde fotografie. Část věnována lidickým dětem vás uvítá hlasem dítěte, které čte dopis domů. Jde o čtení ze skutečných dopisů, které děti psali domů rodičům, protože nevěděly, co se s rodiči stalo. Na konci výstavy je pak drobný koutek, kde jsou umístěny fotografie žen z Lidic. Zároveň zde můžete vidět dokument o lidických ženách a přeživších dětech. Muzeum je koncipováno tak, že je zde spousta audiovizuálních prvků, které s vaším duševním klidem jednoznačně pohnou. Místnost je tmavá a osvětleny jsou jenom ty části, které je zapotřebí, aby návštěvník viděl.
Přímo naproti muzeu vás mohou lákat otevřené dveře do místnosti "pod tribunou". Tato jedna místnost se věnuje převážně druhé světové válce. Jsou zde umístěny tabule, které mapují její průběh a boj proti nacistickému Německu. Problémem je ale skutečnost, že text na tabulích není v češtině.
Pod alejí máte ještě možnost vidět další výstavu. Jde o výstavu, která pojednává o koncentračních táborech a zároveň zde jsou ve vitríně k vidění i dokumenty, které jsou spjaty s historií Lidic.
LIDICKÁ GALERIE
Pokud zavítáte do lidického muzea a zaplatíte si vstupenku, tak získáte možnost navštívit i Lidickou galerii. Ta se nachází pár set metrů od pietního území. Cestou k ní se můžete projít ulicí 10. června 1942 a můžete cestou vidět novou zástavbu Lidic a domy, které byly vystavěny pro lidické ženy. Lidická galerie byla původně postavena pro zcela jiný účel. Jednalo se o kulturní dům, s jehož stavbou se začalo v roce 1957. Deset let poté přišel sir Barnett Stross s nápadem, že by bylo hezké shromáždit sbírku umění, která bude darována Lidicím. Oslovil tak umělce z celého světa a výsledkem je bohatá Lidická galerie čítající velké množství uměleckých děl. O rok později obohatil galerii o sbírku německého umění René Block. Zvláštní na tom bylo to, že se jednalo o soubor umění jak umělců z východního, tak ze západního Německa. Mimochodem René Block spolupracuje s Lidickou galerií dodnes.
V přízemí Lidické galerie pak uvidíte stálou expozici včetně portrétu samotného Barnetta Strosse. Galerií vás provedou zasvěcené pracovnice, které jsou velice milé a snaží se návštěvníkům vše vysvětlit a ukázat. Je zde vidět, že mají radost z návštěvníků. Přeci jenom sbírka moderního umění ukazuje další a zcela jiný život Lidic, který většinu lidí nezajímá tolik jako samotné pietní území.
LIDICE? ČASOVÁ OSA!
Zajímavé je, že pokud se vydáte na návštěvu do Lidic, tak si můžete projít život této obce téměř po časové ose a událostech. Začnete u pietního území, na kterém stále původní obec Lidice. Pak se podíváte k aleji, která byla vystavěna po válce a projdete si muzeum. Pak můžete jít rovně přes "nové" Lidice ulicí 10. června 1942. Prohlédnete si zde domečky, které byly postaveny pro lidické ženy. Na konci ulice pak uvidíte Lidickou galerii se sbírkou umění, která by se dala považovat za moderní etapu Lidic a prohlédnout si zbytek nynější zástavby.
PIETNÍ ÚCTA NEBO BEZOHLEDNOST NÁVŠTĚVNÍKŮ?
Bylo dost znát, že někteří si snad ani neuvědomují, co se zde událo a dost mě překvapilo i to, když jsem viděla nakousnutou a odhozenou hrušku, která se válela nedalo památné lidické hrušky.
Problémem je, že právě kvůli tomu, aby se to nikdy nedělo se konají všechny pietní akce, stojí zde památník a ti, kteří přežili o tom vypráví. Cílem nacistů bylo tuto obec zničit a to tak, aby se zapomenulo, že tu nějaká obec kdysi stála. Dokonce se bavili tím, že místo obce s domy, zde bude pole s kukuřicí. Všichni zapomenou a to bude právě ta pravá odplata! Je smutné, že i když se spousta lidí snaží, nacisté si svůj sen splnili, akorát na kukuřici nedošlo.